Včera se objevilo v médiích jméno Jana Zábrany. Bylo to v souvislosti se zmínkou o smrti Alberta Camuse, kterou nelezl italský básník a akademik Catelli v denících českého básníka a překladatele Zábrany. Díky tomu jsme si mohli připomenout mimořádnou osobnost Jana Zábrany, který by se letos v červnu dožil 80ti let.
V r. 1992, tedy 8 let po jeho smrti, vydalo nakladatelství Torst výběr z jeho deníků, vzpomínek a poznámek v dvoudílném souboru, pod názvem „Celý život“. Vřele doporučuji ke čtení. Dozvíte se mnohé. A to nejen o autorovi, ale především o době, v níž žil. Jan Zábrana zemřel 3. září 1984 na rakovinu. Měl však i silnou cukrovku a dlouhá léta zápolil s těžkými depresemi. Zanechal po sobě nejen skvělé překlady z angličtiny a ruštiny, vlastní básnickou tvorbu, ale i velmi čtivé a mrazivě pravdivé memoáry.
Závěrečná část poznámek nese název „Zápisky z nemocnice“. 17. června 1984 si autor zapsal toto: „… Z rádia zas už šestnáct let znějí jen příjemné zprávy… I ty nepříjemné znějí příjemně… A ničeho netušící blbečkové (přibližně ten druh, co si koresponduje s redakcí Mladého světa) si myslí, že to kolem nich je život, že žijí „plný, autentický“ život… že zprávy dobře vyladěným hlasem jsou to pravé…“.
Tak mě napadlo, co by tak asi napsal Jan Zábrana dnes o nás a o naší současnosti.
Tentýž den, 17. června 1984, píše i toto: „Svět se zkazil… zkazil a zahnil, jak špatně zaletovaná konzerva. Všechno se proměnilo v aušus… Poměr k práci, konzumácká zpitomělost, se stále aušusovějšími výrobky…Všechno šlo do háje, všechno…“.
Pocity zmaru a frustrace se vracejí jako bumerang, nemyslíte? Jen ti mocní a všehoschopní se nemění. To jenom jejich trička a kulisy. Mlčící kompars pouze nevěřícně zírá. Zatím. Díky Jane Zábrano.
