Co změnit nelze, o tom už nedumej

Titulek dnešního textu jsem si vypůjčil ze hry Macbeth od Williama Shakespeara. Přemýšlet totiž o proměnách dnešních mocných i nemocných vládců to opravdu nemá smysl. Pozorujíc hlavní postavy současné neuvěřitelné vládní sebe destrukce, mne zaujal ještě jeden citát z téže hry: „ … jeho důstojnost se na něm klátí, jak na trpaslíkovi velký plášť, jež ukrad obru“.

Už před mnoha měsíci jsem napsal, že některé jakoby nové byznysově-marketingové politické projekty jsou karikaturou politiky. Na scénu vstoupili záhadní donátoři, špiclové, celebrity z bulváru a mladé dívky.  Pokud ovšem další kolo aféry ABL a spol. bude impulsem k zásadní katarzi naši politické scény, pak to nakonec může mít i ozdravný účinek.

Výkon politických funkcí u nás již dlouho v mnoha případech nemá s politikou nic společného. O službě veřejnosti nemůže být ani řeči. Drancování veřejných zdrojů u nás určitě nespustil ani Bárta a ani John, byť jsou oba součástí velmi odpudivých modelů tzv. „správy země“. Bártovou inspirací se pravděpodobně stali pánové Hrdlička a Janoušek (prý skuteční vlastníci firmy Navatyp), kteří stáli u zrodu nových Véčkařů.

Na dnešní mizérii jsme si zadělávali velmi dlouho. Naše legislativa je vůči daňovým únikům i různým černotám při správě veřejných financí velmi benevolentní. Média často kloužou po povrchu závažných témat, nedotahují kauzy a občas se stávají součástí zákulisních manipulací. Orgány činné v trestním řízení jsou opakovaně destabilizovány a podléhají politickým objednávkám. Výklad a uplatňování práva mají u nás nezvykle elastickou podobu.

Není pravda, že je to všude na světě stejné. Prohřešky našich politiků jsou ve fungujících civilizovaných zemích naprosto nepřijatelné. Je nejvyšší čas si pravdivě popsat skutečnou realitu. Nejde přeci o žádné úchvatné reformy. Ty nemohou být jen o škrtání výdajů, ale především o hledání zdrojů. To by ovšem museli naši „reformátoři“ začít sami u sebe, a u těch, kteří jim přispívají na jejich kampaně a zavazují si je k loajalitě.

Této zemi už dávno vládnou klientelistické sítě. Varoval jsem před tímto vývojem veřejně již v polovině devadesátých let. Tehdy jsem pochopil, že českou cestu privatizace ovládli Potáč, Popovič, Lorenc, Tkáč st., Toman, Vostrý, Junek, Čalfa a další ne nevýznamné opory minulého režimu. K nim se přidali mladší kádři z bývalých podniků zahraničního obchodu, soudruzi, kteří měli příslušnost  StB jako součást své kariérní výbavy. Tento model převzetí ekonomické moci pak zplodil i mladé nástupce. Nejzářivějším příkladem budiž šéf ČEZ Martin Roman.

Zrodili se noví miliardáři, kteří na rozdíl od Tomáše Bati nepostavili žádnou továrnu na zelené louce a nedobyli svět svou prací a umem. Oni prostě byli ve správnou chvíli na správném místě. Přičemž je za zády postrkávali jejich zkušení spoluhráči, lépe řečeno loutkáři. Na podobném modelu si pak vodili nastupující garnituru politiků. Petr Kellner získal Českou pojišťovnu, a za odměnu pak posadil Ivana Kočárníka do čela své dozorčí rady. Vladimír Dlouhý zase pomáhal Zdeňkovi Bakalovi. Tomáš Chrenek vsadil na Grosse, a pak na Langera a Topolánka. Andrej Babiš byl zadobře s Martinem Pecinou.

Šéf ČEZ se mimo jiné postaral o oba syny pana prezidenta. A tak se pomalu a jistě skládala mozaika naší banánové republiky. Zakázky větších rozměrů v armádě dostával zbrojař Háva a jeho přátelé, atd. Hřiště bylo vykolíkováno. Hrály na něm všechny parlamentní strany. I ty, které se tváří jako opoziční, ale de facto tiše asistovaly a nenápadně profitovaly. Prominenti pak dostávali pozice v různých státních a polostátních firmách i parlamentní prebendy, včetně aktivního podílu na „porcování medvěda“. 

Vládní smluvní opozici pak doplnily velké koalice na úrovni krajů. Ve vládě ČSSD-KDU-ČSL–US si Tvrdík vystřihl angažmá v ČSA, v době, kdy se nakupovaly airbussy.  Palas zase zblízka sledoval příběhy kolem Setuzy. Zgarba měl pod kontrolou Pozemkový fond atd. Zásadní porce moci se přesunula do krajů. Tam se začali prosazovat místní kmotři, velrybáři, kteří si ochočili své gubernátory a jejich družiny. Přetvořili tak své politické strany na zvláštní federace zájmových a vlivových skupin, které fungovaly a fungují jako trhově nekalé společnosti. Ve volbách se vždy secvičil oblíbený kus o hodné pravici a zlé levici, nebo naopak, to podle potřeby a taky nálady ve společnosti. Mezitím bobtnaly stranické i jiné kasy. Na scénu vstoupily další mladé posily – Dalík a jeho epigoni, z nichž nejznámějším je Drobilův Knetig. Své pozice si hlídali i univerzální kádři, kteří jsou schopni hrát v každém tričku.

Vzpomeňme na úžasné smlouvy právníků Jansty, exministra Němce či advokáta Sokola. Došlo pak na parcelace pro zbrojařské, energetické, farmaceutické, dřevařské, agrární, uhelné, chemické a jiné lobby. Vzpomeňme např. na předražené dopravní stavby, nákupy pro ČD či investice v ČEZ.  Vzpomenete si ještě na toskánský výlet s Romanem, Řebíčkem, Urbanem, Topolánkem, Janouškem, Dalíkem a lichtenštejnským  Büchlem? 

Stali jsme se evropskou korupční velmocí. Pandemie korupce zasáhla všechny resorty a úrovně státních institucí. Je li pravda, že Nečasovi dnes radí nejen Tluchoř, ale i Langer a Topolánek, pak zapomeňme na nějakou novou čistou ODS. Model ABL, v němž se sbírají informace, vydírají konkurenti a dochází k infiltraci do různých prostředí, není nový a dokonce není neznámý. Nyní nesledujeme střet dobra se zlem. Koukáme na trapnou reality show, v níž se utkávají malí, větší i největší padouši, lidé s pokřivenými charaktery i s deformacemi osobnosti. Tak dlouho jsme tolerovali excesy, až se staly normou. Ptejme se parlamentních stran na jejich financování. Ptejme se na to, zda dostávají také peníze ze státních a polostátních firem. Ptejme se na hospodaření ČEZ, ŠZDC, ŘSD, Lesů ČR…

Ptejme se na neexistující majetková přiznání. Ptejme se na anonymní akciovky. Ptejme se na jedno konkrétní vyšetřování švýcarské prokuratury. Ptejme se na některé záhadně nevýhodné privatizace a velké veřejné zakázky. Ptejme se na některá záhadná konta v daňových rájích. To je podle mne mnohem podstatnější, než kabelky slečny Kočí. Naši eskamotéři ve vládních funkcích se pustili do nebezpečné hry, která už ochromila fungování institucí státu. Vědí to vůbec? Anebo je to záměr?  Místo slabého Nečase tam šoupne ODS“ populárního“ Pospíšila (s plzeňským Jurečkou v zádech) a jede se dál? Obávám se však, že se režisérům tohoto kusu vymkl jejich scénář z kontroly. Je li to tak, a vše tomu nasvědčuje, pak alespoň vymeťte šuplíky a začněte rychle s jarním úklidem. Jinak to udělá někdo za Vás.

Ostatně, je to víc než pravděpodobné. I proto jsme iniciovali Výzvu NEO 2011 – www.neo2011.cz. Věříme na pud sebezáchovy našeho národa. Dnešní garnitura je nereformovatelná. Pokud nás o tom chtěla nezvratně přesvědčit, pak se jí to podařilo dokonale. V blížících se, téměř jistých předčasných volbách jí bude vystaven nemilosrdný účet. Asi jsme si museli sáhnout na to pomyslné dno bahna, abychom konečně pochopili, že takto to dál nejde.