Co vlastně chceme?

Proč zrovna u nás a na Slovensku byla propastně nejnižší volební účast ve volbách do Evropského parlamentu? Někteří z toho mají dokonce škodolibou radost. Prý je to vzkaz EU – „ Jděte do háje! Nezajímáte nás! My tady u nás doma máme rádi svou zatuchlou provinční pavlač. Vystačíme si s naším klídkem a smrádečkem. Nám nikdo cizí vládnout nebude!“

Většinová společnost v ČR a SR se odmítá něčeho jen pasivně účastnit a tudíž odmítá účast samotnou. To tedy mnohem více vypovídá o nás, než pouze a jen o institucionální podobě Evropské unie.

Dříve tvrdili sociologové a politologové, že máme volby dvojího řádu. Ty důležité, se solidní voličskou účastí, což jsou ty do Poslanecké sněmovny a volby komunální, a pak ty tzv. méně důležité - volby senátní, krajské a evropské. Ale co když víkendová chabá volební účast jen potvrdila hlubší trendy v naší společnosti? Ten naprosto zásadní vidím v prohlubujícím se demokratickém deficitu. Tento pojem je zpravidla používán v diskusích o evropské integraci, ale domnívám se, že bychom měli spíše sledovat kvalitu demokracie v našich luzích a hájích.

Jaká tedy je ta naše domácí demokracie? Jak fungují instituce státu? Jak se uplatňuje v praxi právo? Je rovné, anebo spíše selektivní? Hájí politické strany zájmy opravdu celé veřejnosti? A co to je ten veřejný zájem? Co dobré mravy? A co vzájemná solidarita a obyčejná mezilidská slušnost? A co nakládání s veřejnými zdroji a jejich kontrola? A co naše vyrovnání se s minulostí? A co občanská společnost?

Dnešní představitelé moci již nedokáží zakrývat rozpory mezi svými proklamacemi o demokracii, svobodě,… a realitou. Ta každodenní realita totiž ty proklamace nejen relativizuje, ona je přímo vyvrací. Neselhávají jen jedinci v systému, nýbrž nefunkční a zdeformovaný je systém samotný. Ne formálně, ne institucionálně, ale v běžné praxi. Demokracie je nezřídka spíše hluchá a slepá. Vítězí ti nejdravější. Vítězí ti, kteří mají na svou sebe prezentaci nejvíce finančních prostředků, a to z doslova nejrůznějších zdrojů. Jejich ohebná „pravda“ se stává obchodním artiklem, mediálním zbožím, které určuje ráz doby a míchá kartami. Stát je pro ně samoobsluhou bez pokladny.
 
Nesměle vzdorují pouze ti, kteří byli slušně vychování a ještě to nevzdali. I oni však mají nakročeno k rezignaci či vnitřní emigraci. Hřiště je tak volné pro novodobé gladiátory a jejich nenasytné predátory. A souhrnně tomu omylem říkáme standardní demokracie, i když naději již dávno vystřídala všeobecná frustrace a víru v lepší časy existenční a existencionální strach. Pasivita a nezájem jsou pouhým produktem tohoto stavu nezdravé společnosti. To je hlavní příčina neúčasti lidí ve volbách. Nevíra a opakující se zklamání.

Souboje myšlenek a vizí nejsou na programu dne. Vše přebila hlučná a nákladná marketingová produkce. Je to jako u kolotočů, nejnavštěvovanější atrakcí je ta, co má nejhlasitější tlampač a nejblikavější neony, to je pop-program dneška. Že u kolotočů není nikomu rozumět, kdo co vlastně říká? To přeci vůbec nevadí, nikdo stejně nikoho neposlouchá. Hlavní je pojmenovat údajné zdroje našich „drobných potíží“ a najít domnělé nepřátele, jednou jsou to imigranti a menšiny, jindy evropská integrace, a pak taky ti škarohlídi z internetových blogů.
 
Pevné životní postoje a zásady v podstatě překážejí. Navrch mají elastičtí oportunisté, konjukturalisté a kariéristé různých barev. K nim se přidají ještě exhibicionisté, populisté a extrémisté všeho druhu, čímž mají média zaručenou bulvární produkci. Alespoň bude zábava. Co na tom, že je notně pokleslá.

Česká i slovenská společnost by potřebovala důkladnou terapii. Spojuje nás nejen naše minulost, ale i současná přetrvávající posttotalitní puberta. Spojují nás stará přediva sítí Stb, KGB a GRU. Spojuje nás genetická výbava husákovské normalizace. Ostatně nejbohatší Slovák je nejsilnějším mužem v české vládě. To asi není náhoda. Na spirále času se vracíme zpět. I proto odmítáme být součástí světa, který by nám koukal pod prsty a připomínal nám naše malosti a slabosti. Právě proto i náš ex prezident burácí do boje proti EU a relativizuje náš příběh posledních pětadvaceti let, v němž by byla jeho celková osobní bilance dosti nelichotivá.

Obávám se, že slabá volební účast nebude jen specifikem těchto posledních voleb. Svědčí spíše o nedospělosti naší společnosti, o pasivitě elit, o atomizování zájmů a cílů, o nedůvěryhodné politické nabídce a o zahnívající demokracii. Jak z toho ven? Těžko, přetěžko. EU nechceme. Co tedy? Ruskou gubernii? Čínskou kolonii? Nový středoevropský Izrael? Obnovu monarchie? Výspu USA? Nebo chceme být 17 tou spolkovou zemí Německa? Či novou a jinou Evropu? Ale jakou konkrétně? A hlavně jakou chceme Českou republiku? Víme to? Měli bychom začít rozumnou odpovědí na tuto otázku a získat pro ni maximálně možnou obecně sdílenou shodu. To by měla být politika. Pokud se však společnost zase dělí na ty nahoře a na ty dole, na všehoschopné a poražené, pak nečekejme zásadní obrat k větší shodě a společné odpovědnosti.
 
Měňme svůj svět k lepšímu (všude tam, kde můžeme) a nevzdávejme to. Začít můžeme sami u sebe. To je jediný recept. Tento příběh nikdy nekončí. Ty či ony volby jsou v tomto kontextu jen epizodou. Ale epizodou ne nevýznamnou, která by nás měla přimět k tomu si klást tyto zásadní otázky. Inu, všechno zlé může být také k něčemu dobré. Platí to i v tomto případě.