Je desetileté dítě schopno docenit, co pro něj tento proces znamená? Skutečně existuje na světě někdo kompetentní posoudit, zda je toto rozhodnutí na místě?
V Austrálii schválil soud změnu pohlaí pro desetiletého chlapce, který "poslední dva roky žil s pomocí své rodiny výhradně jako dívka". Celý článek zde.
Nemohu si pomoct, ale můj selský rozum se té představě vzpírá, seč mu síly stačí.
Dovolte, abych se s vámi podělil o otázky, které mi v této souvislosti tanou na mysli. A dovoluji si připojit za každou svou soukromou odpověď.
Kde je hranice, za kterou již nepůjdeme? Nevíme.
Existuje jasná hranice? Nevíme.
Jak dalece se nám vyplatí hra na Boha? Nevyplatí - jednou zajdeme příliš daleko (nebo už jsme zašli?)
Kdo z naší fantastické západní civilizace namyšlených všeho schopných primátů si dovolí na sebe takové rozhodnutí vzít? Neměl by nikdo.
Opravdu nám je dovoleno cokoli si usmyslíme? Dovoleno je leccos, vše by to ale být nemělo.
Opravdu máme využít všech možností, které nám technika a "věda" dovolí? Ne.
Opravdu máme opírat svá rozhodování o životě našich blízkých a svých vlastních o posudky oborů, jejichž vývoj mnohdy nepřesahuje století, nebo ani půl století? Absolutně ne.
Lze dohlédnout všech souvislostí, které takový zásah v dětské psýše vyvolá? Nelze.
Má rodič právo rozhodnout za nedospělého potomka v tak zásadním a nevratném případě? Nemá.
Za sebe říkám, že neúctu k přirozenému uspořádání světa považuji za jeden z nejpalčivějších problémů našeho skvělého západního společenství. Jsme tak zaslepeni svými možnostmi, že jsme ohluchli k hlasům, varujícím nás před důsledky našeho konání.
Bůh nám buď milostiv.
Ten Bůh, ke kterému se co do schopností nikdy nepřiblížíme ani na dohled.
Ten Bůh, kterého jsme v sobě zabili a marně se jej pokoušíme nahradit sami sebou.
