Práva sadistických vrahů a povinnosti jejich obětí

Včerejší diskuse na ČT1 o nezletilých vrazích burcuje také úvahy o dospělých sadistických vrazích. Málokdo se podivuje občanům žádajícím obnovení trestu smrti, pokud v jejich okolí došlo k sexuální vraždě dítěte. Jen menší část Čechů s takovými návrhy nesouhlasí. V těchto případech zdůrazňují spíše naučený než vlastní „humanistický“ postoj. Až když se stane něco děsivého i v jejich blízkosti, přestanou uvažovat „humanisticky“ a zavolají: Oko za oko, zub za zub! A kdo i pak nazve obdobné volání laciným populismem, ten už propadl klamu modernosti. Modernost totiž netkví v oněch prioritách, kterými se vychloubáme dnes, když jich budeme litovat zítra.

Zrušení trestu smrti v evropských zemích zrcadlí lehkomyslné přesvědčení, že „moderní“ společnosti nehrozí nebezpečí. Státy, které nesdílejí tuto lehkomyslnost, nejvyšší trest zachovaly. V jisté souvislosti vyjadřuje zrušení hrdelního trestu také neúplnou představu zákonodárců o pohnutkách zločinců. Vždyť v nejširším zobecnění bývá sadistická vražda spíše neuvědomovaným  sebevražedným pokusem.

Jako soudní znalec jsem se zabýval okolnostmi několika bestiálních sexuálních vražd. Nad jedním z pachatelů byl vyřčen rozsudek smrti. Až po letech jsem uznal účel tohoto trestu. Nejvíce k tomu přispěl fakt, že byl u nás trest smrti zrušen.

Trest smrti bývá rušen, je-li společnost stabilizována nebo je na vzestupu. Po společenských otřesech či zvratech bývají hrdelní normy zpřísňovány a obnovovány. Například odplata československého státu za zločiny z doby německé okupace (1939-1945) byla velmi tvrdá. Smrt za smrt, znělo u poválečných lidových soudů. Ty u nás nechaly popravit 5 000 zrádců, kolaborantů a válečných zločinců. Ve Francii skončilo po válce na popravišti dokonce 40 000 osob a odveta by byla ještě tvrdší, kdyby ji prezident Charles de Gaulle nezastavil a nenařídil zapečetit soudní spisy na padesát let.

Nedávné zrušení trestů smrti v Evropě bylo provedeno povětšinou parlamentní cestou – referenda by tento trest nezrušila. Například v ČR si 60-70% občanů přeje obnovení trestu smrti za bestiální vraždy, protože poznali, že se na doživotí odsouzení sadisti stávají vítězi soudních procesů, zatímco pozůstalí se ocitají natrvalo mezi poškozenými. Vrazi získali právo na takzvaně spravedlivý, i když bezcílný proces, zatímco pozůstalým zákon nařizuje povinnost smířit se s hrůznou smrtí svých nejbližších. Souzený sadistický vrah nepociťuje lítost, nebojí se o svůj život, zkrátka setrvává v pohodě. Tento rmutlivý paradox nebude mít v dějinách dlouhé trvání.

Nemožnost udělit trest smrti a současně povinnost respektovat „právo“ bestiálních a masových vrahů vraždit pro sadistické ukojení nebo pro kšeft, nelze považovat za projev humánnosti. Tato domnělá humánnost nejčastěji vzchází z pouhé neochoty zákonodárců převzít za tento trest odpovědnost. Jde také o slabost, bezradnost a o nepochopení nezrušitelné souvislostí mezi hrdelním proviněním a hrdelním trestem.

Nejvyšší trest bude jednoho dne znovu zaveden k potrestání neodpustitelných vražd vykonaných obzvlášť trýznivým způsobem na bezbranných či dětských obětech. Modernost a humánnost nespočívá ve velkomyslnosti vůči sadistickým vrahům, ale ve vědomí konečných souvislostí spjatých s vůdčí rolí státu a na státě závislých jednotlivců.