Lidská bestie a slepý pes

V sobotu 7.11. jsme jeli autem z Liberce na oběd do trampské hospody U Kozy v Oldřichovském sedle. V Mníšku jsem si všiml, jak naším směrem vlevo šněruje asfaltku pes – kokršpaněl. Řidiči v protisměru měli plné ruce práce, aby se mu vyhnuli. Psí mazák, jenž ze zkušenosti spoléhá na šoférskou ohleduplnost, myslel jsem si.

Když jsme se po víc jak hodině vraceli z oběda, potkali jsme kokra v protisměru. Uběhl či spíše ušel asi dva kilometry a vyhlížel zcela vyčerpaně a zmateně. A zdaleka nepřipomínal psího profesora, jenž přesně ví, kam jde a co dobrého ho v cíli čeká. Vystoupil jsem a snažil se dostat ho z dosahu aut - do louky. Šel jako stroj, kam jsem ho postrčil a nijak zvlášť na mě nereagoval. Namířil apaticky přímo do strouhy s vodou, a tak jsem ho zastavil.

Byl slepý, hluchý, starý a bez obojku. Vzal jsem ho do náruče a sedl s ním do auta. Nebránil se a zcela se poddal. Byl zvyklý se tulit. Seděl mi na klíně, hlavu na mém rameni a spal. Vykrmený a opečovávaný, ale smrtelně unavený. V té chvíli mi došlo, že ho pán vyhodil na silnici a on se bůhví jak dlouho pokoušel doběhnout auto tohoto zrádce.

V hojně navštěvované mníšecké cukrárně na frýdlantské křižovatce jsme oznámili, že jsme našli kokršpaněla a vezeme jej do spádového psího útulku v libereckém Ostašově. Cukrářka řekla, že psa zatím nikdo nepostrádal. Na cestu nám možná pro štěstí zamávala.

Ostašovský útulek je přeplněný. Kapacita 39 psích azylantů byla překročena o šest. Přesto nalezence po nezbytných přijímacích procedurách ochotně přijali. Když ho vedli na vodítku ke kotcům, ozval se z klecí vítací chorál desítek psích nešťastníků.

Doma mě podezíravě očichávala moje pudlice. Poznala, že jsem se někde zapletl s jiným psem. Když mi nevěru odpustila a v noci se mi přitiskla pod peřinou k boku, uvědomil jsem si trpký úděl psího nalezence: Za svou věrnost a lásku sklidil ve stáří krutost a zradu. A to jen proto, že se pán od svého psa za léta soužití ničemu nepřiučil.

Vybavila se mi zasutá scéna možná z Malapartova románu či povídky: Novopečený voják nebyl schopen vystřelit v bitvě na nepřítele. Přesto se sám přihlásil do čety, která dostala za úkol popravit zrádce. Pochopil, že zrádce zaslouží smrt víc než nepřítel. A já jsem si představil, jak popravčí četa hledí přes mířidla pušek na zrádného kokrkšpanělova pána.

Dnes ráno 9.11. jsem telefonoval do ostašovského zvířecího útulku. Ne, nestal se zázrak a příběh neskončil happyendem. Kokršpaněla o víkendu nikdo nepostrádal ani nehledal. A pes trpěl ve svém beznadějném stavu tak, že byl na pokyn veterináře utracen. Skončil příběh, který možná utkví v několika lidských srdcích. Určitě však zůstane zapsán mezi hvězdami.