Kdo unikne nebezpečné chřipce

Chřipkové viry potřebují k rozmachu identickou životní situaci mnoha svých klientů. Kdo do vymezeného chřipkového rámce nezapadne (nestane se tedy aktuálně chřipkovou osobností), ten chřipce unikne se značnou spolehlivostí.

Kandidáti chřipkového onemocnění vzbuzují pozornost zprvu jen oslabením psychické imunity. Obdobně jako pod vlivem deprese v bezvýchodnostech podzimu či ve zpoždění jara, když už mají všeho takzvaně po krk. Především profesního, komunikačního, emočního a vztahového strádání nebo soustavného tělesného přepínání. Pokud z tohoto riskantního stavu uniknou včas a svou psychickou odolnost posílí, pak z vymezeného chřipkového rámce uniknou.

Těm, co dál tlačí na pilu, pak předchozí ztráta psychické imunity rychle odzrcadlí ztrátu imunity fyzické. Chřipkovým virům pak už nestojí v cestě žádná překážka. Nejraději napadnou nos, hltan, hrtan, průdušnice a plíce. Nos bývá neprůchodný, hlas je zastřený, oči začervenalé, postižený smrká, kašle, slzí a kýchá, je unavený, malátný, trpí horečkami, zimnicí, nechutenstvím, bolestmi svalů či kloubů atp. Postižený vyklízí tak či onak komplikovaný sociální prostor a stahuje se do soukromí. Získá-li chřipka na síle, pak nemocný nejeví zájem ani o svoje nejbližší a barikáduje se ve svém nitru. A má-li chřipka vskutku těžký průběh, pak je oslaben pud sebezáchovy. Nemocný nejí, nepije a nekomunikuje. V horečnatém blouznění, fyzicky vyčerpán a dehydratován neshledává rozdíl mezi životem a smrtí, a smrti se už nebojí...

Chřipka putuje Evropou přinejmenším od středověku. Avšak vskutku zdokumentované chřipkové nákazy zkosily tisíce vyčerpaných vojáků v blízkosti bojišť 1. světové války. V roce 1916 vypukla chřipka mezi francouzskými vojáky, v roce 1917 v anglickém vojenském táboře. Velkou odolnost a brutalitu však vyjevila až v letech 1918-1920, kdy zabila přinejmenším 10 milionů osob. Tehdy dostala přídomek španělská. Do Evropy totiž importovali chřipku američtí vojáci vyloďující se ve Španělsku. V USA byli proti chřipce před naloděním masově očkováni. Pozdější kritici očkovacích praktik tvrdili, že americká vakcína povzbudila odolnost a destruktivitu jinak běžného chřipkového viru.  Zmutovaný virus pak prý eskaloval do celého světa.  Kritici očkování argumentovali tím, že z nemocných amerických vojáků přežili zejména ti, kteří očkování odmítli.

Také část dnešní lékařské veřejnosti bývá nedůvěřivá vůči některým očkovacím praktikám, když totiž dokládá, že často onemocní právě ty osoby, které se vůči konkrétní nemocí daly očkovat. Někteří experti dokonce varují, že očkování proti chřipce může zabít více lidí než sama chřipka.

Chceme-li se vyhnout chřipce i očkování, pak zafunguje nejspolehlivěji, naladíme-li se smířlivěji i k těm životním okolnostem, z nichž zdánlivě i fakticky není úniku. Přestaneme-li válčit se světem a trpět, jako trpěli vyčerpaní vojáci.  Budeme-li častěji odpočívat a více spát a naopak méně jíst, méně kouřit a méně popíjet alkohol.

Vzpomeňme si při tom na prastarý vtip: Během morové epidemie potkal mnich černou smrt. Zeptal se jí: „Kolik lidí ještě zabiješ?“ Černá smrt odpověděla: „Už jen pět tisíc“. Když se znovu potkali po šesti týdnech, řekl mnich zklamaně: „Ale zabilas padesát tisíc!“ Černá smrt odpověděla: „Ne, vskutku jen pět tisíc. Ostatní zemřeli strachem z moru“.