Český blbec nejen na blogu

Blbec nebývá spokojen s vnějškem, zato však se sebou. Také svoje chyby vidí jen na druhých. Rovněž činí jiným to, co nechce, aby druzí činili jemu. Vášnivě obhajuje svoje nedostatky, a je-li vskutku korunovaný, pak je vydává za přednosti. Je si jist, že to, co nezná, nemůže existovat. Odmítá vše, co ho převyšuje a čemu nerozumí. Pokouší se to zničit nebo aspoň zneuctít. Pak reaguje agresivně. Také Sokratovu pochybnost formuluje po svém: Nevím, že nic nevím!

Základní podmínky k vynosnému využívání blbců jsou tímto splněny. Aby byly výnosy vyšší, nesmí být blbost označována za defekt či za hanbu, ale naopak za originalitu, nekonvenčnost, postmodernu, hledání vlastních cest, šoubyznys, buřičství atp.

Využitelným blbcům je třeba odpočátku zabránit v myšlení. K tomu povětšinou postačí české vzdělání. Poskytne jim takovou sebedůvěru, že si už nikdy nebudou vědomi konečných důsledků svých rozhodnutí. Podstané označí za nepodstatné, relativní za absolutní, důsledky za příčiny, duchovnost za pitomost, víru za defekt, pomíjivé za věčné atd. Pak už je nic nesvádí ke spekulacím. Jejich mysl však nezůstane buddhisticky prázdná. Jako dobře pohnojenou plantáž ji využijí jiní.

Všechny příležitosti k blbcovým pochybnostem musí být ve vší tichosti zlikvidovány, takže blbci už netrpí pro významnou věc, nehladoví, nebojují proti přesile, nejsou oddaní myšlenkám, nebývají snílky, netouží po hrdinských činech, neobětovávají se pro jiné, nechtějí být užiteční. Také už netuší, že křivda posiluje charakter a že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Odmítají povinnosti, zato se dožadují hojných práv a uznání.

Ve společnosti, v níž jsou plánovitě vychováváni blbci, je třeba deformovat také některé pojmy. Například pojem pravda nesmí být už využíván k odhalení a korekcím chyb vnějšku. Na změnách k lepšímu nelze totiž vydělat. K lukrativním změnám k horšímu poslouží nejlépe čirá lež. Efektivitu rozličných lží testují na blbcích například mluvčí význačných institucí: Nemohu to potvrdit ani vyvrátit! oznamují. A cizelují pro ně ještě slibnější postoj: Mohu to potvrdit i vyvrátit!

Podněcování blbců k výnosnému jednání je úkolem odborníků. Výzkumy veřejného mínění ověřují už jen to, jak dobře jim byly rozličné poučky vtlučeny do hlavy. Pak už to běží samo od sebe jako dobře namazaný stroj. Český blbec je ideologem, takže nevolí politickou stranu podle obsahu vlastní peněženky, nýbrž podle výsledků předstíraných morálních střetů partají, což způsobí po volbách spolehlivý pat. Při vládním patu politici nepracují, ale intrikují a ve zmatcích i se svými nohsledy spolehlivě bohatnou. Český blbec je za to spoluodpovědný.

Ač se kvantoví i postkvantoví fyzici už ženou po stopě hybatele, tvůrce či demiurga, a dostávají za to Nobelovy ceny, vychloubají se blbci svým ateismem. Je to stejné, jako by se slepí, hluší či mentálně retardovaní vychloubali svým postižením. Blbci netuší, že se špičkový intelekt neobejde bez víry a že se vskutku hluboká víra neobejde bez inteligence. Blbci si představují boha obutého ve vietnamkách a oděného v bílé říze kdesi na nebesích, místo aby jej hledali ve vlastním nitru například po dosažení svého souladu se vším. Mnohdy se pokoušejí nahradit boha svým egem. Blbec tvrdí, že když není bůh, není se už čeho bát. Ve skutečnosti je po celý život doslova podělaný strachy.

Farmakoncerny přesvědčily blbce, že za svoje nemoci nenesou žádnou vinu a nabízejí jim, že je za velké peníze rádi vyléčí. Přitom však jen potlačují příznaky nemocí a okázale se nezajímají o ony podstatné jevy, které je vyjevily. Léčí tudíž dlouho, složitě a draze. Sugerují jim, že prodlužují jejich život, aby blbci nepostřehli, že jen déle umírají. Zamlčují jim, že nemoc je hybatelkou fylogeneze, která si před farmaceutickou vědou udrží na věčné časy nekonečný náskok.

Šoubyznys vyrábí pro blbce za zlomeček příjmů z reklam takové produkty, které by před mnoha lety nekonzumovaly ani debilní děti. Šoubyznys je tak těsně spojen s reklamou, až se zdá, že reklama je šoubyznys a že se šoubyznys zrodil z reklamy a je tudíž její zastřenou podobou. Masová poptávka po výrobcích šoubyznysu svědčí o tom, že blbci nemají zájem uchovat se jako jednotlivci. Šoubyznys navozuje v mase blbců usmíření s promarněným životem, je s ní solidární, soucítí s ní a uspokojuje její potřeby. Navíc pomáhá blbcům utratit čas, s nímž by si jinak nevěděli rady.

Masmédia vycházejí blbcům vstříc natolik, že jim už brzy nabídnou ke koupi zítřejší noviny. Blbec nepostřehne, že pokud by masmédia přehnaně dramaticky neinformovala o tom, co se ve světě zdaleka ne dramaticky odehrává, pak by se také ve skutečnosti téměř vůbec nic významného nedělo. A kdyby se nic nedělo, zisky masmédií by se rozplynuly. Blbci obzvlášť preferují dezinformace, které skandalizují, kriminalizují nebo dokonce mediálně likvidují bezúhonné, známé či veřejně činné osoby. Při jejich konzumaci si s úlevou uvědomují, že s nimi sdílejí stejné slabosti. Tragické zprávy sebrané z celého světa vyvolávají v hlavách blbců úlevné poznání, že si smrt stále vybírá jen vzdálené oběti a je zatím nechává bez povšimnutí. Smrti se totiž blbci bojí obzvlášť silně, protože jim sebere nejen život, ale také hromady reklamou vnucené veteše.

Narodit se nebo se stát blbcem není proviněním. Blbství je cesta, kterou musíme všichni na jistý čas nastoupit. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Navíc bez blbců by bylo na světě smutno. Pokud je blbec vinen, pak hlavně tím, že o své blbosti neví. Avšak vůbec největším a neodpustitelným proviněním blbce je psaní nebo akceptace blbých blogů.