Vánoční přání

Vánoce jsou časem spojení, kdy nás spojují stejné hodnoty. Důvěra, přátelství, empatie a tradice. Vánoce jsou také svátkem, který nám připomíná, že přes všechny naše rozdíly máme společně názory a touhy.

Když mi mé děti pár týdnů před Vánoci předávaly dopisy s Vánočním přáním opatřené tvojí adresou, ihned jsem si vzpomněl, jak jsem vyrůstal bez otce. Pamatuji si, že jedno z mých dětských vánočních přání bylo vidět svého tátu. Už si nepamatuji, jak jsem ti to s mámou přesně napsal, ale pamatuji si den, kdy jsi mi mé přání splnil. U vánočního stromku se najednou objevil můj táta. Sice jsem byl malý kluk, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Na ten pocit štěstí a vnitřního naplnění se nedá nikdy zapomenout.

Proto nejsem schopen se smířit s faktem, že jsem v tebe přestal věřit. Nejsem schopen logicky pochopit, jak se to vůbec mohlo stát, že jsem ti přestal důvěřovat. A nejen tobě, ale i tisícům a tisícům dalších lidí, kteří mě každodenně doprovázeli na mé cestě k dospělosti. Bez jakéhokoliv důvodu, bez jakýchkoliv příčin jsem všem přestal důvěřovat. Jakoby mi někdo zatemnil úsudek a pokřivil mé hodnoty.

Vždyť ty jsi mi splnil mé největší přání…, nezištně, aniž bys cokoliv na oplátku vyžadoval. A já ti za to poděkoval tím, že jsem ti přestal důvěřovat a přestal v tebe věřit…

Vždyť jsi mi nic špatného nikdy neudělal, tak proč jsem na tebe zanevřel…?

Nejspíše mě pohltilo období dospělého šílenství, plné tužeb, přetvářek a blahobytu. A jako daň za tento rozmanitý přepychový život, si vzalo můj úsudek bez jakýchkoliv přetvářek, mé dětské touhy a má skrytá přání.

Když jsem si položil otázku…, „proč jsem ti přestal věřit“…, zjistil jsem, že odpověď není ve mně. Odpověď je v námi vytvořeném systému, protože existuje jediná věc, kterou jsem si postupně začal uvědomovat…, „já nejsem jediný, kdo přestal věřit…,“

Všichni okolo mě…, všichni, kdo v mém čase vyrůstali, všichni máme stejnou jizvu. Jizvu ze ztráty důvěry.
A neexistuje pro to žádný racionální důvod.
Nikdo nás nezradil…!
Nikdo nás nezranil…!

Jen jsme si vytvořili systém, který nás naučil, že důvěra je luxus, který si nemůžeme dovolit. Že být opatrný, podezřívavý, sám pro sebe…, to je přirozené a logické.
Sami bez cizí pomoci jsme si vytvořili, vlastní preventivní ochranu, proti případnému neštěstí, jen proto, že jsme neustále sledovali, jak se svět kolem nás mění k horšímu.

Všichni jsme této ochraně uvěřili a celospolečenskému deficitu se plně odevzdali v domnění, že si tím zajistíme kontrolu nad vlastními životy. Kontrolu, kde naše životy podléhají pouze našim rozhodnutím a našim svobodným myšlenkám.

Vytvořili jsme systém plný skvělých příležitostí a možností. Systém, kde každý se může stát kýmkoliv, být kdekoliv, a činit cokoliv. Systém, kde práva jednotlivce má hlubší význam pro osobní rozvoj a osobní prospěch.

Jak hluboce jsme se zmýlili. Jak hluboce jsme intelektuálně a morálně klesly. Mamon vlastního prospěchu posílen silnou dávkou nedůvěry, vytvořili prostředí, ve kterém každý den vstáváme a vydáváme se stejnou cestou, jen proto, abychom žili stejný život, jako byl ten včerejší. Než jsme dospěli, tak každý den byl pro nás novým dobrodružstvím. Dříve byly naše dny bezčasé, nyní jsou pevně naplánované.

Jenže mnohé se za náš krátký život změnilo…

Poznáváme svět čtením učebnic, kde roky sedíme v lavicích a opakujeme přesně to, co nám říkají. Jsme neustále testováni a hodnoceni jako vzorky v laboratoři. Vychováváni tak, abychom nevybočovali, abychom dodržovali pravidla. Pravidla, která vyžadují, abychom byli všichni stejní. Chytří tak akorát, abychom dokázali pracovat, ale ne tolik chytří, abychom se ptali proč.

A tak pracujeme a pracujeme až nám ani nezbývá čas na život, na který vyděláváme. A takto žijeme až do dne, kdy jsme příliš staří a vyčerpaní. V takovémto stavu nám nezbyde nic jiného než umřít a smířit se s faktem, že naše děti a vnoučata převezmou naše místo ve stejné hře.
Ve hře, kde bezcenné papírky nás zprostředkovaně nakrmí, přepraví, zabaví a dají pocit momentální svobody. Svobody plné stresu, strachu a časového presu...

Naše představa "normálnosti" se mění podle toho, kde žijeme, a přitom naše touha být "normální" je vždy stejná.

Jen v jediném okamžiku kritizujeme svoje předchozí přístupy a jednání, a to když se změní normy.

Žijeme v zemi, kde je normální dostat rakovinu, být obézní, trpět srdečními nemocemi.
Žijeme v zemi, kde je normální myslet na vlastní prospěch více, než na prospěch ostatních.
Žijeme v zemi, kde je normální ohýbat pravidla a jakékoliv porušení obhajovat třeba i lží.
Žijeme v zemi, kde je normální kritizovat a hanit druhé, bez jakéhokoliv relevantního důvodu.
Žijeme v zemi, kde je normální zadlužit se ve třiceti letech až do důchodového věku, jen proto, abychom byli více svobodní a nezávislý a přitom nechápeme, že jsme více závislý na systému, který nám nedává žádné jiné možnosti na výběr.

A takto deformování, zahleděni do vlastního prospěchu a blahobytu, s vnitřním pocitem spokojenosti a pocitem vlastní neuvěřitelné intelektuální inteligence, takto rozhodujeme o budoucnosti nás všech. Zkresleně, amorálně, s předsudky, bez jakékoliv důvěry, jen s pocitem správného vnitřního rozhodnutí, které je ovlivněno cizími hodnotami.

Zcela očividně je cosi špatného na tomto způsobu života, který označujeme za "normální". Ale my jiný způsob života neznáme. Známe jen to, co nás naučila historie, lidé kolem nás a námi vytvořená naučná společenská šablona.

Když celý život pijeme mateřské mléko jiného zvířecího druhu, nikomu se to nezdá divné. Je to normální.
Je to něco, co jsme vždy dělali, a my tradice nezpochybňujeme, naopak. My je vzýváme.
Jenže kdybychom nikdy nezpochybňovali dřívější tradice, nevyvíjeli bychom se dál.

Je mi velmi úzko z tohoto politicky korektního a zároveň morálně zvráceného světa? Světa, kde se bojíme, že ostatní urazíme slovy, ale nebojíme se, že se jich dotknou naše činy.
Světa, ve kterém všichni chtějí vyřešit problémy, ale nikdo nechce přiznat, že on sám tyto problémy způsobuje. Naše rozhodnutí mají mnohem větší dopad, než si myslíme, ale my jsme se rozhodli důsledky svého chování ignorovat, protože se momentálně máme velice dobře.

Někteří lidé si myslí, že bychom se mohli změnit. Ale čím více se člověk nad touto otázkou změny zamyslí, začne si klást zásadní otázku..., “I kdybychom se změnit mohli, a byli nám k tomu nakloněné veškeré okolnosti, STÁLI BYCHOM O TAKOVOU ZMĚNU?“

Možná jsme prostě takový. Už od počátku jsme na Zemi nebyli schopni žít po boku ostatních forem života. A bez ohledu na to, jak dalece jsme se vyvinuli, se toto nikdy nezměnilo. Kdyby byl příběh Země filmem, lidé by byli jasnými padouchy. A stejně jako každý velký padouch si i lidé vždy odmítali připustit, že by oni byli těmi špatnými.

Každá generace přichází na svět s tím, že zrovna ona všechno napraví, jenže později se i na ni vzpomíná kvůli tomu, co udělala špatně.

Dnes máme více informací, než kterákoli generace před námi. Jenže k čemu jsou nám odpovědi, když nikdy nezačneme pokládat ty správné otázky? Nikdo z nás se nemohl rozhodnout, zda se narodí. Nikdo z nás se nemohl rozhodnout, čím se stane. Ale všichni se můžeme rozhodnout změnit, čím jsme se stali.

...

A proto Ježíšku bych rád, aby jsi mi odpustil, že jsem ti přestal bez důvodně důvěřovat. Tobě i všem lidem okolo mě. A pokud mi odpustíš, tak bych rád abys my vyplnil mé vánoční přání.

Přál bych si, aby lidé začali více důvěřovat druhým a byli více přátelští. Aby odložili onen závoj prevence a mamonu, který nás drží v okovech.

Přeji si, abychom společně začali budovat nový systém…, systém, kde se nebudeme obávat zadlužení, kde důvěra nebude luxus, ale norma. Kde budeme učit své děti společenské důvěře, hodnotám a respektu k druhým. Kde se na sebe díváme jako na stejné lidi se stejnými nadějemi a obavami.

Přál bych si, aby moje děti a jejich děti poznali svět bez strachu a časové tísně. Aby věděly, že jsou více než jen pracující stroje. Aby měly čas na to, co je opravdu naplňuje. Aby věřily, že jejich hodnota nespočívá v tom, co mají, ale v tom, kdo jsou. Že jejich život má smysl…, ne proto, co vydělají, ale proto, jak se staví k sobě i ostatním.

A také si přeji odpuštění od všech lidí, kterým jsem bez jakýchkoliv důvodů přestal důvěřovat. Chci, aby věděli, že si uvědomuji, jejich překvapení, jejich selhání, jejich snahy…, vše to bylo lidské a spontánní. Sám jsem byl součástí mamonu, který nás všechny účinně zadržuje…,

…, a proto slibuji, že zasvětím celý svůj zbytek života k tvorbě takového místa, které zajistí návrat celospolečenské důvěry a morálních hodnot. Místa, kde lidé společnými silami rozhodují, budují a vytvářejí lepší budoucnost nejen pro nás samé, ale i pro naše děti a vnoučata, kteří se již nebudou stresovat a bát ze zadlužení, nebo pořízení rodiny.

Místa, kde si každý uvědomí, že svoboda každého člověka a jeho blahobyt může být daleko vyšší a příjemnější, budeme-li vzájemně spolupracovat a vzájemně si důvěřovat než zůstávat v systému, který nás nutí být pouze sám za sebe, být zadlužený, být sobecký, být parazitující…, být v neustálém stresu, presu, strachu a časové tísni.

Místa, kde se nevyžaduje bezmezná důvěra v systém, ale místa, kde každý člověk důvěřuje sám sobě a věří si, že může důvěřovat druhým. Každý sám musí věřit, že se chce vrátit a že chce znovu věřit.

Bude velmi těžké vytvořit místo, kde můžeme každému zdravě důvěřovat, ale nedůvěřovat bez jakýchkoli příčin pouze na základě jakési prevence? To není o zdravém rozumu, ani o žádné logice, ale o systémovém kruhu, který nemá žádný východ.

Protože jediný způsob, jak se vymknout z tohoto neustálého kruhu, je vrátit se k tomu, co nás spojuje.

K důvěře. K lásce. K empatii. K naději, že příští generace bude mít více než jen přežívání, přetvářky a rádoby nesvobodný blahobyt, podmíněný závazky do konce svých naplánovaných dnů. To je můj vánoční slib a ti kdo mé Vánoční přání čtou, nechť mi jsou svědkem.

S hlubokým pokáním a vírou v lepší zítřek,

Petr Every

Zdroj obrázku: Vytvořeno autorem v Perplexity AI