Socialismus s lidskou tváří byl jen krásnou iluzí

Okupace Československa vojsky Varšavské pětky ukončila obrodný proces, v jehož čele stál Alexander Dubček, Josef Smrkovský a další výrazní představitelé. Pojetí socialismu s lidskou tváří bylo v rozporu se sovětskými zájmy.

„Pražské jaro“ v Československu vyvolalo v roce 1968 naděje, že by koncept socialismu po deformacích z 50. let, doprovázených dogmatismem, mohl být pro lidi konečně přitažlivý, pokud KSČ významně „ubere“ ze své vedoucí úlohy ve společnosti, zvýší se role nekomunistických stran, a pokud režim zavede, respektive obnoví alespoň základní svobody, které jsou standardní ve vyspělých demokratických státech. Zejména se jedná o svobodu slova, svobodu shromažďovací, svobodu pohybu, zrušení cenzury a další opatření, které reálně dovolují promlouvat občanům do věcí veřejných.

Dubček chtěl socialismus v tomto směru reformovat, výrazem jeho snah byl Akční program z dubna 1968, který obsahoval zásadní postuláty v politické, kulturní a hospodářské oblasti. Otázkou však zůstávalo, kde by se až společenské změny zastavily, protože obnovující se občanská společnost by přirozeně chtěla stále více včetně vyhlášení svobodných voleb jako konečného požadavku. Nicméně jeho splnění by komunisté nikdy nepřipustili, protože to překračovalo jejich mentální horizonty a v podstatě by se mohl obnovit předúnorový politický systém, který byl definitivně překonán vítězstvím „pracujícího lidu nad reakcí“.

Na druhé straně bylo jasné, že experiment, který od ledna 1968 v Československu probíhal, je jen dočasný, Moskva na něj pohlížela s krajní nedůvěrou již od začátku. Leonid Brežněv několikrát důrazně varoval Dubčeka, že se v Československu rozmáhá neexistující kontrarevoluce a pravicové síly, které chtějí v Československu zničit socialismus. Takové síly však v zemi ve skutečnosti neexistovaly, byly zde jen konzervativní skupiny, které hodlaly zabránit prosazení demokratického socialismu - Indra, Biľak, Lenárt a další, protože tito komunisté hráli s pomocí Moskvy o sebe a své další politické setrvání ve funkcích.

Dubček nevěřil, že by Moskva mohla vojensky potlačit demokratizační proces, protože by se tím mezinárodní komunistické hnutí zdiskreditovalo. Z náznaků, které byly zastřenými výhrůžkami, vojenského cvičení Šumava a dalších varování neodvozoval, že by se mohla Moskva uchýlit k okupaci jednoho ze svých satelitů. A přece se tak 21. srpna 1968 stalo. Dubček se po okupaci, která sice vojensky uspěla na výbornou, ale politicky se zhroutila, psychicky zlomil, Moskva vsadila mezitím na Gustáva Husáka, dosavadního stoupence reformních změn, který mimochodem prohlásil, že Brežněv je „debil“. Dubčeka nechali Sověti ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ až do dubna 1969. Byl to jasný záměr, aby on a jeho spojenci vlastníma rukama zardousili demokratizační proces.

A byl to stejný Dubček, který podepsal v srpnu 1969 nechvalně známý pendrekový zákon. Ve svých pamětech píše, že to musel udělat z titulu předsedy Federálního shromáždění, jenže to je jen licoměrná výmluva. Dubček mohl veřejně prohlásit, že takové represivní opatření vůči lidem nikdy nepodepíše, protože by se zpronevěřil ideálům z období „Pražského jara“, a odstupuje z funkce, což neudělal. A byl to stejný Oldřich Černík, který se s Lubomírem Štrougalem a dalšími dostal do skupiny tzv. realistů, povolných Moskvě, a jež začali pod tlakem pochybovat o vlastních opatřeních v době obrodného procesu.

„Pražské jaro“ tak nemělo reálnou šanci na úspěch, Sověti se obávali toho, že ztratí nad Československem kontrolu, které se vydělí z rodiny socialistických států, a tato „nákaza“ se pak může šířit dál. Ve střední a jihovýchodní Evropě by mohly vzniknout samostatné jednotky, které by už nepodléhaly plné sovětské kontrole. Socialismus s lidskou tváří byl jen krásnou iluzí, kterou žili Čechoslováci 8 měsíců, kdy se jim dostalo do té doby nebývalé svobody. Važme si proto, že těchto svobod můžeme užívat již skoro 35 let plnými douškami. Ty hlasy, které hlásají, že je zde jakási nová totalita, jsou jen účelovou politizací historie, která však může mít vážné společenské následky.