Podraz z Úřadu vlády

Asi každý za život alespoň jednou změnil zaměstnání, autor tohoto blogu není rozhodně žádnou výjimkou. Chtěl to zkusit napříště ve státní správě, ale se zlou se nakonec potázal.

Po letech šéfredaktorování jsem přešel na volnou nohu a posléze hledal jistotu v pevném zaměstnání a také trochu oddechu. Zaujala mě pracovní pozice, kterou zveřejnil Úřad vlády - specialista komunikace do Oddělení paměťových agend, které má mimo jiné bojovat proti dezinformátorům, a kde by se přímo propojovaly mé dlouholeté zájmy o historii, bezpečnost a mediální gramotnost. Přihlásil jsem se tedy do výběrového řízení, kde jsem uspěl. Měl jsem velkou radost a na novou práci jsem se důkladně připravoval.

Dodal jsem všechny potřebné dokumenty, prošel lékařskou prohlídkou. Na personálním oddělení jsem transparentně oznámil, že bych chtěl mít vedle hlavního zaměstnání ještě vedlejší činnost v podobě živnostenského listu jako přivýdělek. Na to jsem si musel podat zvláštní žádost. Myslel jsem si, že se bude jednat toliko o formalitu a vše je na dobré cestě, leč to byl zřejmě jen můj sebeklam.

Několik dní před nástupem, který měl proběhnout 1. listopadu, mě z Úřadu vlády kontaktovali s tím, že podnikatelská činnost, jež by spočívala v psaní článků, by mohla být v konfliktu s nově ustaveným Oddělením paměťových agend a jeho hodnotami. Prý mám podle zvláštně pokřiveného pohledu vedení Úřadu vlády „silnou erudici“ a „velký dosah“, mohu podléhat politickým zájmům, protože jsem dělal mnoho rozhovorů s vrcholnými politickými představiteli, a články, které by byly ve skutečnosti nekonfliktní - o historii, bezpečnosti a vojenské technice - zavdávají dle názoru vedení riziko střetu zájmu s hodnotami nově ustaveného oddělení. Dokonce bylo pojato podezření, že v mé knize o dějinách prvorepublikové KSČ, kterou jsem napsal pochopitelně z neutrálních pozic jako historik, bych mohl stranit právě komunistům a nebýt objektivní, což by vrhalo špatné světlo na nově zřízené oddělení. Nevěřil jsem tomu, co slyším. Prolustrovali si mě ale opravdu zevrubně.

Na schůzce s panem K. těsně před plánovaným nástupem jsem jej ujistil o tom, že mé hodnoty jsou jasně prozápadně ukotvené, a že články, které budu psát na vedlejší činnost, se nemohou reálně dostat do střetu s novým oddělením a jeho ideovým směřováním. Pan K. mě ujistil, že se za mě přimluví u svých nadřízených, nemůže však zaručit úspěch, ale snad by mohlo být mé žádosti o souběh ŽL se zaměstnáním nakonec vyhověno. Zavázal jsem se také, že nebudu v žádném případě „torpédovat“ z jiného prostředí činnost nového oddělení, a jasně jsem přislíbil jsem panu K., že citově zabarvené komentáře a další podobné výstupy už dále psát nebudu, a klidně mu nebo jeho nadřízeným podepíšu v tomto smyslu čestné prohlášení.

Anabáze však pokračovala dál. Spíše už to ale bylo silné brnkání na nervy. Den před nástupem do práce mě volala paní D. z personálního oddělení Úřadu vlády s tím, že má žádost se stále posuzuje, ale že šance, že mi bude povolen souběh, je nyní 70 ku 30 v můj prospěch, což mě na chvíli uklidnilo. Nicméně můj nástup do práce se musí odložit o několik dní, než padne finální rozhodnutí. Stále jsem optimisticky věřil ve vítězství zdravého rozumu nad zbyrokratizovaným aparátem, jenže jsem se fatálně mýlil. V pátek 1. listopadu mi byl zaslán strohý mail a v něm stálo, že „Vašemu přijetí do pracovního poměru na místo organizačního pracovníka do Oddělení paměťových agend nemůže být vyhověno. I přes Vaše vyhodnocení jako nejvhodnějšího kandidáta nedošlo ke schválení uzavřít s Vámi pracovní smlouvu“.

Byl jsem v šoku, na všem jsem byl domluven, akceptoval bych i to, že mi nebude povolena podnikatelská činnost vedle zaměstnání, o které jsem měl velký zájem, a pracoval jen za tabulkový plat. V žádném případě jsem nespojoval zamítnutí žádosti o povolení podnikatelské činnosti s tím, že bych potom neměl zájem nastoupit. Nicméně Úřad vlády autoritativně rozhodl, že nakonec vůbec nenastoupím, protože nekonfliktní články, které bych psal, jsou pro pro něj jakýmsi iminentním bezpečnostním rizikem, které ve skutečnosti neexistuje, respektive ulpělo jen v hlavách vysokých činitelů z vedení Úřadu vlády. Podraz, rozuměj lidsky odporné jednání, tak bylo dokonáno. Můj následný telefonát v pondělí 4. listopadu s panem K., kde jsem se chtěl zeptat, co se vlastně děje, už nic nezměnil. Dlužno v zájmu objektivity dodat, že pan K., který si mě vybral, za mě intervenoval a zkoušel ještě zvrátit předem nezvratitelné rozhodnutí svých nadřízených.

Státní správa chce kvalitní lidi, ale neumí je zaplatit, je nasnadě, že potřeba přivýdělku je logická, zvláště pokud chtějí založit rodinu, nebo ji už mají. Nejsou tam evidentně zvyklí, že by si státní zaměstnanec k tabulkovému platu přivydělával, je to pro ně „sprostý podezřelý“ řečeno s klasikem. Pokud by chtěl někdo mít souběh se zaměstnáním ve státní správě v podobě ŽL, tak předtím důrazně varuji. Budou se na vás dívat skrz prsty a budete předem odstrčený. A je možné, že vám k tomu všemu přibalí i nějaký ten podraz.