O suverenitě aneb nelze sedět na dvou židlích

Hojně toto slovo slyšíme od zástupců politických stran, které se deklarují navenek jako vlastenecké, ve skutečnosti stínují ruské zájmy. Jak se ale to vlastně s tou suverenitou má?

Ty politické síly, jež na jednu stranu horují za obhajobu úplné suverenity státu zvlášť v zahraničněpolitické oblasti, a zároveň se ostře vymezují proti EU, si neuvědomují zásadní věc. Totiž, že nelze sedět na dvou židlích. Pokud jsme členy nadnárodní organizace, musíme část svých pravomocí delegovat celku, tedy EU, jinak tento celek bude nefunkční. Členská země tak nemůže zákonitě být zcela suverénní, nicméně jí to adekvátně vynahrazují benefity, které z EU pravidelně dostává.

Jestliže by konkrétní stát chtěl praktikovat úplnou suverénní politiku, která je navíc v hodnotovém protikladu s mezinárodní strukturou, jíž je členem, neměl by být z logiky věci členem takového nadnárodního celku, v tomto případě EU, protože se to vzájemně vylučuje. Musí si tak vybrat, buď být členem této organizace, nebo praktikovat ve skutečnosti izolovanou, v podání národně konzervativních sil úplnou suverénní politiku, a odejít z EU. Na dvou židlích současně totiž lze jen těžko sedět.

Ale i potom, pokud není daný stát, navíc o velikosti ČR členem žádné nadnárodní korporace, nebude ve skutečnosti nikdy suverénní. Malé státy totiž nemohou být z podstaty věci suverénní, ale jsou vždy vtahovány do záležitostí větších států, a jestliže by nebyly v novodobých podmínkách členy nadnárodního celku, tedy EU, rovnalo by se to politické a hospodářské sebevraždě, o tom nemůže být pochyb.

Druhým rozměrem praktikování „suverénní“ politiky by pak bylo ve svých důsledcích oslabení západní jednoty, což by jen vyhovovalo ruským zájmům a Vladimiru Putinovi, který si musí mnout ruce nad „suverénní“ politikou Roberta Fica a Viktora Orbána.

Jenže suverénnost nespočívá v tom, že o plynu či jiných komoditách budu vyjednávat s masovým vrahem a zločincem, na kterého byl vydán mezinárodní zatykač, že budu vystupovat v nejhorších propagandistických zhůvěřilostech, ale že budu v zahraniční politice vyznávat pevné zásady, které pramení z hodnotových stanovisek. A to ani Fico, ani Orbán nedělají, protože oba praktikují bezhodnotový a bezbřehý pragmatismus, který zmíněnou západní jednotu ve svých základech nejen narušuje, ale přímo sabotuje.

Je tedy jasné, že ve skutečnosti je suverénní ten národ či stát obzvlášť naší velikosti, který patří do širší mezinárodní rodiny a vnímá hodnotový rozměr zahraniční politiky.