Má být svoboda slova bezbřehá?

Do společenské debaty se dostává čím dál více problematika svobody slova, a to i v souvislosti s vládním koordinátorem pro strategickou komunikaci Otakarem Foltýnem. Má mít svoboda slova nějaké limity, nebo nikoliv?

Svoboda slova patří bezesporu k jednomu z klíčových pilířů každého demokratického státu. Je zakotvena ústavně a všichni občané bez rozdílu mohou svobodně projevit svůj názor, pokud není v rozporu se zákonem. Ani svoboda slova však nemůže být z podstaty věci bezbřehá, demokratické zřízení totiž musí chránit samo sebe před silami, které je chtějí zlikvidovat, proto i prvorepublikový režim chránil své zřízení zákonem č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky. Byl přijat proti úporným komunistickým snahám o zničení demokratického režimu, a také i dalším antisystémovým skupinám, monarchistům apod. Pro zajímavost dodejme, že komunisté proti zákonu halasně protestovali, což nikterak nevadilo tomu, že po únoru 1948 podle něho odsuzovali své politické oponenty, na prvním místě přední činovníky slovenské Demokratické strany, například Jána Ursínyho.

Svobodu slova požíváme plnými doušky již téměř 35 let, buďme za to rádi, protože tomu nebylo zdaleka vždy. V období 1948-1989 existovala cenzura, protože jinak tomu v případě totalitního režimu ani být nemůže. Opět pro zajímavost dodejme, že komunisté ostře kritizovali předběžnou cenzuru za první republiky, přitom ji sami po převzetí moci zavedli. I když komunistické ústavy z roku 1948 a 1960 zaručovaly možnost zastávat „jiný světonázor“ než oficiální doktrínu marxismu-leninismu, v praxi se děl samozřejmě opak, protože „jiný světonázor“ byl trestně postihován. Kdyby tomu bylo jinak, je jasné, že marxismus-leninismus jako ideologicky rigidní a nevědecké učení by s ostatními „světonázory“ ve veřejné debatě neobstálo.

Proruské dezinformátorské síly, jež nechtějí jen výměnu současné vlády, ale modifikovat současné demokratické zřízení směrem k autoritářštějšímu vedení státu, postupují stejně jako komunisté za první republiky. Ti totiž tvrdili, že ve skutečnosti demokratická republika je diktaturou buržoazie jako třídy, která utiskuje dělnickou třídu a pracující lid. K tomu má zřízené nástroje cenzury, četnictvo, ozbrojené sbory a vlastně celý represivní aparát. Proruské skupiny postupují stejně, jedná se o ten samý modus operandi akorát v jiných, dnešních podmínkách. V současné době tedy podle nich existuje cenzura a tento „režim“ má v rukou represivní nástroje, aby záměrně umlčel nepohodlné názory a zavíral politické oponenty do vězení.

Zmíněné síly však vůbec v jejich „ideologické slepotě“ nepochopily, že každý demokratický stát chrání své zřízení zákony, aby nemohl být vnitřně rozvrácen, jak už jsme uvedli jinde, a že svoboda slova musí mít nutně své hranice. Je opravdu paradoxem, že proruští dezinformátoři hlasitě křičí, jak tuhá je dnes cenzura, přitom si mohou své názory kdykoliv a kdekoliv říkat nejen na Václavském náměstí, ale také sociálních sítích.

Pokud se zaměříme na rétoriku Otakara Foltýna, ano, ta je místy tvrdá až nekompromisní, protože zmíněné proruské síly představují opravdu bezpečnostní riziko. Nicméně určitě bych je pro jejich názory neoznačil jako „svině“, to může vyvolat zvýšené společenské pnutí. Stejně tak nesouhlasím s tím, že učitelka, která tvrdila, že v Kyjevě není válka a na Ukrajině vládnou nacisté, má být popotahována soudem. Ta žena není hloupá, je jen zmanipulovaná každodenní dezinfomátorskou masírkou. Určitě by však neměla nikdy učit děti.

Spíše bych denně upozorňoval na to, proč jsou proruští dezinfomátoři reálným bezpečnostním rizikem, a proč je v našem zájmu tyto lidi pokud možno ignorovat, vytěsnit z veřejné debaty. Tedy upozorňovat na to, že není v žádném případě v zájmu České republiky směřovat na východ a oslabit či úplně zpřetrhat vazby se Západem, kam politicky i kulturně patříme. Svoboda slova tak musí mít zákonitě své limity, nemůže být bezbřehá, protože to by se mohla sama demokracie vystavit smrtelnému riziku a mohla být poražena právě těmito antisystémovými silami.