Toulky s Alexem a Jeepem. (Kapitola dvanáctá: Investigativní)

Ač se to bude zdát zvláštní, kdybych se více zajímal o investigativní novinařinu, asi bych udělal nebývalou kariéru. Opět vysvětlím.

Pamatuji si na jednu příhodu ještě z Občanského deníku, kdy jsem občas zavítal mezi naši zpravodajskou elitu, takzvané investivigavce a vždy když jsem tam přišel, tak měli nohy na stole, popřípadě jim Jiří X. Doležal ukazoval jak to umí s novou nunčakou, či jaký má super vyhazovák. A tak jsem jim vždy říkal, že by mohli taky do terénu a něco vypátrat. A oni že v klidu, že se to takhle nedělá, protože to vždycky práskne zevnitř. Prostě se na mě ty příhody samy nějak lepí, aniž bych se o to nějak staral. 

Takže když jsem právě pracoval v Občanském deníku a měl zase pár dní dovolené, tak sem do Čech vždy zavítal můj bratr z Německa a vždy vzal nějakého stopaře. Tentokrát to byl nějaký mladý kluk z Hollandska, který studoval zahradní architekturu a postavou to byl zmenšený Arnold Alois Schwarzenegger, ale co já vím, třeba je skutečný Arnold také tak malý.

Jednou jsem sice se svojí bývalou slečnou Petrou seděl na Karlovarském festivalu v Becher ´s Baru, k dost velké nelibosti jeho ochranky vedle Danny DeVita, a ten je skutečně malý, ale Arnolda osobně čest znát nemám. On sice původně mířil do Bratislavy, ale brácha ho překecal, ať se podívá do Prahy.

A my jsme se mu jí s bratrem rozhodli ukázat. A začli jsem kousek od redakce na Náměstí Republiky, směrem k Masarykovu nádraží, kde jsme vstoupili do metra abychom jím dojeli na Václavské náměstí. Ale automat na vstupenky byl zalepen páskou a nápisem nefunguje a tak jsem si museli jízdenky zakoupit u toho dozoru stanice nahoře ve vestibulu.

Jaké bylo naše překvapení, když nás na Václavském náměstí na Muzeu chytnul revizor a prohlásil, že máme falešné jízdenky a že půjdeme s ním. Ale my mu říkali, že jsme jízdenky před chvílí zakoupili právě od pracovníka Dopravního podniku hlavního města Prahy. A on ať mu nevykládáme báchorky.A to byla voda na můj mlýn. Takže buď opravdu máme falešné jízdenky, nebo je ten revizor falešný. Prostě jsme ho poslali do prdele, taky jsme byli tři a měli sebou toho malého Arnolda, a revizor se s náma evidentně nechtěl prát.

Ale my se nechtěli zdržovat a tak jsme se procházeli Prahou, ale bratr do mě pořád ryl, že jsem hovno novinář, a tak jsem se stavili na Policii, tam jim odvyprávěli tu příhodu, ti se napřed zeptali na Dopravních podnicích na toho revizora, ten se ukázal jako skutečný, takže logické vyústění bylo, že jsme šli s těma policajtama rovnou pro toho dozorčího ve stanici Náměstí Republiky, který měl blbec všechny ty falešné jízdenky ještě založené ve svém občanském průkazu.

Ale to jsme neměli dělat, skejsli jsme kvůli výslechu na Policii asi tři hodiny, a tak když mě tenkrát něco už začalo opravdu štvát, tak jsem po čase vytáhl svůj novinářský průkaz a toho se specielně policajti báli jako čert kříže. Takže se najednou všechno uspíšilo, já ho pozval k nám domů a ještě zaběhl do redakce Občanského denníku, napsat narychlo sloupek na první stranu a druhý den když ho konečně bratr propustil a mladý Arnold se vydal směr Bratislava, držel v ruce ještě tiskařskou černí vonící čerstvý výtisk Občanského denníku se článkem o falešných jízdenkách prodávaných v pražském Metru, kterému ani zbla nerozuměl, protože byl napsán česky.

No a ještě předtím, za mého působení ve Svobodném slově, mě pozval k sobě domů známý český kytarista co právě hrál ve skupině u Báry Basikový Tomáš Valášek. Tomáš byl sice virtuos na kytaru, ale po revoluci lidé na koncerty nechodili, a tak muzikanti hledali i jiné alternativní formy obživy. Tak jsem přišel na pozvání do jeho žižkovského bytu kousek od Koněvovy ulice dole u Viaduktu a když jsem se posadil v kuchyni na stoleček a on přede mnou rozložil složité rozkládací desky, které když se rozložili, tak se ani nevešli na ten stoleček, tak byla na snadě jediná otázka: „Tomáši, kolik si do toho vrazil?“. Odpověď byla: „Sedm tisíc rakouských šilinků“. Což bylo po revoluci jednadvacet tisíc, což byly tenkrát velký peníze. Moje odpověď byla stručná: Tomáši, s těma prachama se rozluč.“ a ještě poslední otázka: „Tomáši, kde se scházíte?“. Odpověď notně zklamaného Tomáše byla: „V hotelu Belveder.“ „Na Letné.“ takže jsem v redakci Svobodného Slova vyfasoval diktafon a v určený den, samozřejmě bez Tomáše, který rázem zanevřel na podnikání v pojišťovnictví, jsem se usadil mezi nacpaným sálem plných dychtivých lidí, kteří v ruce všichni žmoulali těch sedum tisíc rakouských šilinků a s otevřenou pusou poslouchali náboženské zpěvy a orgasmické výkřiky dvojice okravatovaných floutků ve fialových sakách, kteří střídavě mávali klíčky od svých Mercedesů a na nějakých grafech ukazovali, kdy přesně v jakém momentu vyděláte svůj první milión a stanete se milionáři.

Letadlo jak prase. Ani jsem nevytáhl ten vyfasovaný dikatafon, protože ty lidi by mě ušlapali popřípadě ukamenovali. Nemělo jim cenu nic vysvětlovat, tak se těšili na to jak budou bohatí. Takže vyšel ve Svobodném Slově můj první článek v novinách s názvem: „V hotelu Belveder je dnes tanec.“ Podle té známé písničky od Vladimíra Mišíka & Etc. Kde jsem popisoval jak je snadné spadnout do takzvaného letadla. Ale v té době jsem právě dostal nabídku do magazínu Playboy a tak jsem se tomu neměl čas věnovat a tak jsem nablind navštívil jednoho svého souseda na Hanspaulce, zatím ještě scénáristu a celý mu to předal, s tím že se tomu nemám čas věnovat. A on to dotáhl až do televize a stal se z něj známý investigativní novinář. Byl to vlastně první odhalený případ takzvaného „letadla“ na území Československé porevoluční republiky a začal paradoxně na stolečku v kuchyni u virtuózního kytaristy Tomáše Valáška.

Alex leží vedle mě na Hanspaulce na zahrádce, je strašný vedro, trochu se mu stýská po Bennym, mě zase po Bennyho paničce a tak se dá akorát psát, kouřit, popíjet kafe a kofolu. Dopoledne jsme byli vyměnit u kamaráda v servisu olej v motoru, po těch nacestovaných kilometrech z motoru vytékal olej černý jak bota a ještě jsme vyměnili vodu, kam jsme přidali tři tablety určených do myčky nádobí, protože potřebujeme nějak dostat olej z chladícího systému, který se tam dostal asi před dvěma roky, když se nám porouchal výměník tepla, ve kterém se vzájemně ochlazuje či ohřívá voda a olej, a tudíž pronikl olej do chladícího systému a každý kdo trochu rozumí motorům ví, že se z chladícího systému dostává olej dlouho a těžko.

Oleje spotřebuje na jednu náplň náš miláček osm litrů a vody do chladícího systému rovných dvanáct. No motor našeho miláčka  prostě není žádný drobeček. Kamarádovi se podařilo rozlít v dílně olej, protože si nevšiml, že je nádoba do který jí ze sudu přeléval již plná, mě zase nestačil kýbl na vodu, která byla navíc horká, takže mě málem opařila, a tak jsem nejvíce času strávili, já vytíráním vody z montážní jámy a on likvidováním oleje, který se roztekl po celé dílně.

Navíc Alex který teď převážně jezdí na předním sedadle vedle mě jako pán, nechtěl ani zpátky do auta, jak byla ta černá kůže na sedačkách za chvíli rozpálená. A vzadu mám navíc skládací kolo, který si kdysi pořídila moje máma a teď ho už nepoužívá, které se pokouším někde udat v nějakém bazaru, a stejnak je tam Alexovi vzadu horko a smutno a stejně se dere ke mě dopředu, kde se aspoň chladí o klimatizaci a cintá mi sliny do páky automatické převodovky.