Zájezd za totalitou na vlastní kůži

Dovolenou lze trávit různým způsobem. Můžeme sedět doma nebo také vyrazit někam na zájezd. Skoro na každém zájezdu vidíme něco nového. Na lepších i něco nového poznáme. Nemluvím zde o čistě poznávacích zájezdech, které nám přínášejí často pouze fakta, jež není problém si najít na Internetu, a jež zapomínáme tak rychle, jak rychle zahodíme barevný turistický letáček.

Mluvím o zájezdech, jež nám kromě poznatků o navštíveném místě přinášejí i nové, případně intenzivnější prožitky. Jsou to ty oblíbené adrenalinové zájezdy za dobrodružstvím. Ulovíme si medvěda, sjedeme si řeku, skočíme si padákem. Vypláchneme si hlavu, zapomeneme na starosti a minulost. Aspoň na chvíli.. Zažijeme trochu strachu, ale minimálně v koutku duše víme, že vše je velmi dobře naplánované, spolehneme-li se na průvodce, nic se nám nemůže stát. A pokud ano, vetšinou se stále nacházíme v civilizovaném světě, kde se můžeme do jisté míry spolehnout na svoje schopnosti, mobil nebo pas.

Trochu jiný druh zážitku nabízejí zájezdy do totalily. Skutečně, nedávno jsem četl, že cestovní kanceláře již nabízejí kromě výletů na Safari a za polární kruh také zájezdy do zdánlivě méně turisticky atraktivních míst. Můžete se zde setkat nejen s pozůstatky symbolů diktátorských režimů, navštívit místa páchání bezpráví a porušování lidských práv, ale často se přímo i dotknout, na vlastní kůži pocítit a připomenout si, jaké to bylo u nás před pár desítkami let. Cestovní kancelář vás třeba (samozřejmě neoficiálně a na Vaše vlastní nebezpečí) zaveze na Kubu a zorganizuje schůzku s místními disidenty. V Korei se můžete přiblížit k hranici z ostnatého drátu, v některých bývalých sovětských státech i jinde narazíte na ozbrojence s prstem na spoušti, kteří napřed střílí, pak se ptají. V Africe si uvědomíte, že život slona může mít hodnotu minimálně jeho klů, život člověka nemá hodnotu žádnou a visí často na vlásku. Turistům se zde doporučuje nevměšovat se, neangažovat se. Pro vnějšího návštěvníka, cizince je však těžké hranici nevměšování se nalézt, někdy se člověk ocitne na nesprávném místě v nesprávnou dobu a soukolí nedemokratického totalitního stroje ho vtáhne a začne smílat. Pocity údivu a obav jsou rychle nahrazeny strachem, nejistotou, pocity křivdy a bezmoci, uvědoměním si pomíjivosti věcí dříve běžných a všedních.

Když jsem začal psát tento článek, netušil jsem, že už o dva dny později prožiju obsah svého článku na vlatní kůži, když hloupě spadnu do léčky své bývalé ženy a za pomoci (ne)nestranné policie, o níž jsem zde nedávno napsal článek, budu křivě obviněn a uvězněn. Za totalitou nemusíte cestovat daleko. Lze tam jít i pěšky, je nedaleko, jen je trošičku skrytá. Často si vás najde sama. Kdo vystrčí hlavu z řady, dostane facku. O tom, jak jsem 22 hodin strávil v cele předběžného zadržení však až příště. Věřte, že je o čem psát