Na okamžik, kdy se stanu akvaristou jsem se připravoval celý život. Tím, že jsem akvárium vždy chtěl. Možná mne lákala představa stát se těm malým závislým tvorům bohem, který stvořil jejich svět a rozhoduje o jejich bytí.
Role akvarijního boha má však i druhou stránku. Tou je zodpovědnost spojená s krmením, čištěním, řízeným rozmnožováním. Vytvoření stabilního a oku lahodícího akvarijního světa, který bude současně příjemným domovem barevných rybek není snadné. Dobrým akvaristou se člověk může stávat celý život. Cesta akvaristy je plná přemýšlení, studia, pokusů a plánování. Neúspěch neznačí nápis "Game Over", ale nedávno živý tvoreček nehybně břichem vzhůru.
S těmito myšlenkami jsem se svým šestiletým synem akvárium nedávno zakládal. Trochu jsem se o tom zmínil již v článku "Je někdy lásky příliš?". Vím, že ze mne nikdy akvarista nebude, ale také vím, že malá investice do toho nejobyčejnějšího malého akvária je to nejmenší a nejlepší, co mohu pro výchovu syna udělat. Je důležité, aby zůstatal v realitě života. Aby se učil zodpovědnosti, a že nejlepší radost je ta, kterou jsme si sami zasloužili. Aby věděl, že nic není zadarmo, že je třeba nejen brát, ale i dávat. Starat se a pečovat. A to ho žádná počítačová hra lépe nenaučí.
Nezáleží na velikosti akvária ani ceně rybek, ale na radosti. Proto jsme pořídili 54litrový set za 1500 Kč. Po radách v několika větách jsme akvárium skromně zařídili a za 10 dní šli pro rybky. "Dejte nám několik odolných obyčejných levných rybek", řekl jsem prodavačce. Synek pečlivě a dlouze "vybíral" stejně, jako i v případě dalšího vybavení. Samozřejmě jsme nenakoupili hned v prvním obchodě. Byla to fuška. Syn ale od prvního okamžiku ví, že bych to bez něj nezvládl ;-)
Rybkám se u nás daří asi dobře, i když ani nevím, jak se jmenují. Syn se vydrží do akvária dívat dlouhé minuty a společně akvárium a jeho zlepšování dlouze diskutujeme. Vše děláme spolu, spolu sdílíme i stejnou radost.
Asi po týdnu jsem viděl jednu malou, čerstvě narozenou rybku u hladiny. Co mám dělat, aby ji ostatní nesežraly? Odplavala, někam se schovala. Hned odpoledne jsem jel autem do obchodu se poradit. Jak zachránit život rybky velikosti špendlíkové hlavičky? Stojí to zato? Starat se o takový drobek, který už stejně asi nežije, je plýtváním prostředků a času. Večer už jsem rybku nenašel.
Dnes ráno jsem objevil další rybku. Už jsem poučen, že je to živorodka, a že pokud ji chci zachránit, musím ji vylovit a oddělit ji od ostatních. To jsem udělal. Cestou do práce jsem se zastavil u syna ve školce, abych mu tuto novinu sdělil. Žije ve střídavé péči, a i když se mnou zrovna tento týden není, musí vědět, co se doma u táty děje. Měl radost, ptal se, účastnil se.
Jsem přesvědčen, že právě o tom život je. O dělání věcí, které přinášejí radost, bez přepočítávání na peníze. Bohatství neznamená nutně štěstí. Proto nebudu nikdy váhat vynaložit trochu úsilí k záchraně života malé bezcenné rybky. Vynaložit hodně, abych získal zdánlivě málo není projevem hlouposti a slabosti, ale projevem síly a úcty k životu, kterému jsem dal život. A to chci jako táta učit svého syna, tak se k němu chci chovat.
P.S. Článek věnuji všem rodičům, kteří neměli to štěstí a nemohou být se svými dětmi, vychovávat je a sdílet s nimi radosti všedních dní.
