Tradiční rodina je dnes vzácným jevem. Přes polovinu manželství je rozvedených. Soudy svěřují děti v 90% matkám aniž by se zabývaly důvodem, proč by měl být právě otec z výchovy a péče vyloučen, když se jinak jeví výchovně způsobilý a má o děti zájem. Jaký je důsledek?
Proč taky ne? S cílem zvrátit trend klesající porodnosti se stát zaměřil na podporu gendrových a feministických spolků. Samoživitelka je téměř oslavována jako hrdinka a tatínci jsou vytlačováni na okraj pozornosti i společnosti.
Sekundárním jevem této krátkozraké a špatné rodinné politiky státu je klesající počet sňatků, stoupající procento rozvodů, dětí v dětských domovech a nemanželských dětí. Česká republika v těchto smutných ukazatelích patří na přední místa v Evropě i ve světě. Paradoxně, stát tak ve snaze ženám pomoci jim vlastně škodí. Zejména ty kolem třicítky si težko hledají partnera, protože muži se prostě ženit a mít děti bojí. Sňatek a otcovství dnes pro muže znamená nadpoloviční pravděpodobnost, že o možnost spoluvychovávat svoje děti příjde, a že v horším reálném případě bude kriminalizován, přes děti vydírán a ožebračován.
Špatný stav opatrovnické justice a špatná rodinná politika jsou důvodem, proč Česká republika prohrává u mezinárodního soudu pro lidská práva jeden spor za druhým zato, že v případě rodinných sporů není schopna rychle a spravedlivě rozhodnout či plnění rozsudku na porušovateli účinně vymáhat, čímž v důsledku nevratně poškozuje děti a jejich otce. Ve světě není žádným tajemstvím, že jsou práva dětí v České republice porušována víc, než kdekoliv jinde v civilizovaných zemích. Zejména právo dítěte na oba rodiče. Šokující informace o porušování práv dětí a jejich rodičů v ČR se do zahraníčí dostávají stále ve větší míře také díky případům, kdy je jedním z poškozených rodičů zahraniční občan. Zahraniční instituce obracející se na Českou republiku se žádostí po pomoc zjišťují, že české úřady prostě fatálně selhávají...
Rodina je základem společnosti. Nebudeme-li vyznávat její tradiční hodnoty a principy, jdeme cestou zpět k prvobytně pospolné společnosti a mravnímu úpadku. Měřítkem vyspělosti společnosti jsou také statistiky, ukazující jaký je poměr dětí po rozvodu svěřených do péče otce, případně do střídavé či společné péče obou rodičů. Počet dětí svěřených v České republice do střídavé péče je 3%. V civilizových státech jsou to desítky procent. Jsou naši tatínci o tolik horší, než tatínci v Německu, USA nebo skandinávských zemí? Jsem přesvědčen, že nejsou. Institut střídavé péče je u nás uzákoněn již deset let a přesto, že zákon umožňuje soudci, aby střídavou péči rodičům nařídil, je tato možnost využívána jen ojediněle. Vhodnost střídavé péče je přitom již dávno mnoha studiemi nesporně prokázána. Děti vyrůstající z takového uspořádání se téměř neliší od dětí z úplných rodin. Jsem přesvědčen, mnohem širší využívání střídavé péče je lékem na většinou výše popsaných problémů české společnosti. Věřím také, že tak, jak dlouho nám trvalo zbavit se rasových předsudků, bude ještě dlouho trvat, než se přestaneme přes prsty dívat na ženu, která zodpovědně v zájmu zdravého vývoje svých dětí souhlasila se střídavou péčí, než pochopíme, že muž může být stejně kvalitním a důležitým rodičem, jako žena.
Přesně před třemi lety, 8. a 11.10. 2007 napsala pracovnice OSPOD Brno-jih doporučení na vyžádání otce, v němž konstatuje konflikty mezi rodiči a doporučuje soudu upravit poměry nařízením střídavé péče. Tím pozitivně ovlivnila život mého syna a jen já vím, že mu tím zahránila otce. Nyní, po třech letech stejný ospod konstatuje, že nařízená střídavá péče funguje a dítě dobře prospívá. Přál bych současným i budoucím českým dětem, nejen to, aby koruna posilovala, ale také, abychom se začali západní vyspělému světu přibližovat i v otázkách ochrany práv dětí. Osvědčenou cestou je podpora střídavé péče. Chci poděkovat všem osvíceným lidem, kteří se v mém, ale i v jiných případech nebojí rozhodovat proti zvyklostem a jednají ve skutečném zájmu dětí. Budoucnost ukáže, že konají správně.
Z rozvedených rodin z péče matky vyrůstají často mamánci, kteří se drží matčiny sukně a ženit se nechtějí. Nebo děvčata, která neznajíc roli muže v rodině nedokáží novou úplnou rodinu vybudovat a udržet. V horším případě na hledání životního partnera rezignují, ne však na roli matky. Standardem se tak dnes stává rodina, skládající ze jen z ženy a dětí. Skutečně, jakoby rodina již nebyla označením pro otce, matku a děti, ale pouze pro matku s dětmi. To je drsná realita dnešní doby.
Proč taky ne? S cílem zvrátit trend klesající porodnosti se stát zaměřil na podporu gendrových a feministických spolků. Samoživitelka je téměř oslavována jako hrdinka a tatínci jsou vytlačováni na okraj pozornosti i společnosti. Sekundárním jevem této krátkozraké a špatné rodinné politiky státu je klesající počet sňatků, stoupající procento rozvodů, dětí v dětských domovech a nemanželských dětí. Česká republika v těchto smutných ukazatelích patří na přední místa v Evropě i ve světě. Paradoxně, stát tak ve snaze ženám pomoci jim vlastně škodí. Zejména ty kolem třicítky si těžko hledají partnera, protože muži se prostě ženit a mít děti bojí. Sňatek a otcovství dnes pro muže znamená nadpoloviční pravděpodobnost, že o možnost spoluvychovávat svoje děti příjde, a že v horším reálném případě bude kriminalizován, přes děti vydírán a ožebračován.
Špatný stav opatrovnické justice a špatná rodinná politika jsou důvodem, proč Česká republika prohrává u mezinárodního soudu pro lidská práva jeden spor za druhým. V případě sporů není schopna rychle a spravedlivě rozhodnout či plnění rozsudku na porušovateli účinně vymáhat, čímž v důsledku nevratně poškozuje děti a jejich otce. Ve světě není žádným tajemstvím, že jsou práva dětí v České republice porušována víc, než kdekoliv jinde v civilizovaných zemích. Zejména právo dítěte na oba rodiče. Šokující informace o porušování práv dětí a jejich rodičů v ČR se do zahraníčí dostávají stále ve větší míře také díky případům, kdy je jedním z poškozených rodičů zahraniční občan. Zahraniční instituce obracející se na Českou republiku se žádostí po pomoc zjišťují, že české úřady fatálně selhávají...
Rodina je základem společnosti. Nebudeme-li vyznávat její tradiční hodnoty a principy, jdeme cestou zpět k prvobytně pospolné společnosti a mravnímu úpadku. Měřítkem vyspělosti společnosti jsou také statistiky, ukazující jaký je poměr dětí po rozvodu svěřených do péče otce, případně do střídavé či společné péče obou rodičů. Počet dětí svěřených v České republice do střídavé péče je 3%. V civilizových státech jsou to desítky procent. Jsou naši tatínci o tolik horší, než tatínci v Německu, USA nebo skandinávských zemí? Jsem přesvědčen, že nejsou. Institut střídavé péče je u nás uzákoněn již deset let a přesto, že zákon umožňuje soudci, aby střídavou péči rodičům nařídil, je tato možnost využívána jen ojediněle. Vhodnost střídavé péče je přitom již dávno mnoha studiemi nesporně prokázána. Děti vyrůstající z takového uspořádání se téměř neliší od dětí z úplných rodin. Vím, že mnohem širší využívání střídavé péče je lékem na většinu výše popsaných problémů české společnosti. Tak, jak dlouho nám trvalo zbavit se rasových předsudků, bude ještě dlouho trvat, než se přestaneme přes prsty dívat na ženu, která zodpovědně v zájmu zdravého vývoje svých dětí souhlasila se střídavou péčí, než pochopíme, že muž je stejně kvalitním a důležitým rodičem, jako žena.
Přesně před třemi lety, 8. a 11.10. 2007 napsala pracovnice OSPOD Brno-jih doporučení na vyžádání otce, v němž konstatuje konflikty mezi rodiči a doporučuje soudu upravit poměry nařízením střídavé péče. Tím pozitivně ovlivnila život mého syna a jen já vím, že mu tím zahránila otce. Nyní, po třech letech stejný OSPOD konstatuje, že nařízená střídavá péče funguje a dítě dobře prospívá. Přál bych si, aby takových případů přibývalo, abychom se začali vyspělému světu přibližovat i v otázkách ochrany práv dětí. Osvědčenou cestou je využívání střídavé péče. Chci poděkovat všem osvíceným lidem, kteří se v mém, ale i v jiných případech nebojí rozhodovat proti zvyklostem a jednají ve skutečném zájmu dětí. Budoucnost ukáže, že konají správně.
