Máte sice fůru starostí, které by jiného člověka přivedly k práškům a zhroucení, ale rozhodně byste měli být pro své děti oázou pohody, klidu a stability.
Já osobně se snažím pohodu před synem aspoň předstírat. Vlastně to už ani není předstírání. To totiž unavuje. Mne naopak kontakt se synem pomáhá, posiluje, dává mi na starosti zapomenout. Pochopil jsem, že používat dítě, jako hromosvod a ventil není to nejlepší řešení. Vrátilo by se mi to zpět v podobě jeho nezvladatelného chování, protestů a problémů.
Děti naopak čekají, že hromosvodem jejich starostí budeme my, rodiče. Čekají, že je budete učit a chránit. Čekají každé ráno rohlík na stole a hrnek kakaa. Nezajímá je, že třeba žijeme ze dne na den. Mají jiné starosti, svoje fantazie, ve kterých žijí a problémům dospělých nerozumějí. Tak je s nimi neřešme.
Proč o tom píšu? Srovnávám. Vidím děti před školkou, jak na ně jejich uštvané matky křičí, když je vedou domů. Vidím je z okénka auta, jak plné napětí dávají dětem kázání v předklonu, děti - zrak skopený do země... Slyším v našem paneláku pláč a křik dětí a matek. Často. I přes několik pater. Je to všechno nutné? Ptám se. Doba nás nutí zrychlovat, žít ve stresu. Proč to přenášíme na naše děti? Copak si toho neužijí víc než dost později?
Vím, že není snadné se o dítě starat. Pečuji o syna od jeho dvou a půl roku, bylo mu šest. Mám ale tu výhodu, že formou střídavé péče po týdnu. Jeho maminka se mnou moc dobře sice nekomunukuje, ale žijeme odděleně, dítě a základní informace si předáváme. Není to ideální, ale hádky, tahanice a nervy rodičů naše dítě již neprožívá. Ani si nepamatuji, kdy jsem mu musel naposledy dát výchovně na zadek nebo na něj křičet. Je to pohodlné. Práci a zařizování si zařídím v týdnu, kdy je s maminkou. Odpočinu si, abych zase mohl být tím, kým mne syn chce mít. Tím nejlepším tatínkem na světě.
Článek věnuji všem ženám, které si nedělají nic z předsudku, že žena, která nemá po rozvodu děti u sebe a nestrhá se v péči o ně, je špatná.
Děti naopak čekají, že hromosvodem jejich starostí budeme my, rodiče. Čekají, že je budeme učit a chránit. Čekají každé ráno rohlík na stole a hrnek kakaa. Nezajímá je, že třeba žijeme ze dne na den. Mají jiné starosti, svoje fantazie, ve kterých žijí a problémům dospělých nerozumějí. Tak je s nimi neřešme.
Proč o tom píšu? Srovnávám. Vidím děti před školkou, jak na ně jejich uštvané matky křičí, když je vedou domů. Vidím je z okénka auta, jak plné napětí dávají dětem kázání v předklonu, děti - zrak skopený do země... Slyším v našem paneláku pláč a křik dětí a matek. Často. I přes několik pater. Je to všechno nutné? Ptám se. Doba nás nutí zrychlovat, žít ve stresu. Proč to přenášíme na naše děti? Copak si toho neužijí víc než dost později?
Vím, že není snadné se o dítě starat. Pečuji o syna od jeho dvou a půl roku, bylo mu šest. Mám ale tu výhodu, že formou střídavé péče. Hádky, tahanice a nervy rodičů náš syn již neprožívá. Ani si nepamatuji, kdy jsem mu musel naposledy dát výchovně na zadek nebo na něj křičet. Přesto na něj slyším jen chválu. Rozmazlený není. Uznává mne a respektuje. Myslím, že přirozeně. I pro mne je to pohodlné. Času s ním si vážím. Jeho přítomnost mne neobtěžuje. Práci a zařizování si vyřídím v týdnu, kdy je s maminkou. Odpočinu si, abych zase mohl být tím, kým mne syn chce mít. Tím nejlepším tatínkem na světě. A i když je mi v pondělí po jeho odchodu trochu smutno, vím, že je o něj dobře postaráno.
Článek věnuji všem ženám, které si nedělají nic z předsudku, že žena, která nemá po rozvodu děti u sebe a nestrhá se v péči o ně, je špatná. Opak je totiž pravdou!
