Najednou se předemnou objevila. Ležela podivně trochu na boku, trochu na zádech. V kaluži čehosi se ještě hýbala.
Sražená kočka. Doplatila na městský provoz. Všechna auta ji objížděla obloukem. Měl bych si to namířit na její hlavu. Už to nerozchodí. Jen se trápila. Musel jsem se ve vteřině rozhodnout. Mám ukončit její trápení a zašpinit silnici? Co je důležitější? Minul jsem ji.
Cítil jsem, že to není správné, stále jsem ji v zrcátku viděl, jak se hýbá. Kdo ví, jak dlouho už tam marně bojovala, a jak dlouho ještě bude. I další ji objížděli. Měl bych zastavit a podříznout ji tím velkým nožem, který vozím v přihrádce Bůh ví proč. Možná právě pro situace, jako je tato! Pak bych ji vzal za ocas a někam vyhodil. Ne. Jsem slaboch, v autě mám dítě a spěcháme do školy.
Zachoval jsem se alibisticky a lhostejně, jako mnoho jiných, kteří kočku obloukem objeli. Jak máme být milosrdní k lidem, když nedokážeme být milosrdní ke zvířatům? Proč je tak těžké udělat to, co víme, že bychom udělat měli?
Problémy by se nám řešily snadněji, kdybychom o nich nedokázali jen psát a řečnit, ale kdybychom bez strachu a ohledu na názor ostatních začali dělat to, o čem jsme sami přesvědčení, že je správné. Nesmíme se bát pohlédnout nepříjemnostem do očí, vzít zodpovědnost na sebe a způsobit bolest. Ne pro radost, ale z úcty k životu. Včera jsem selhal. Příště?
P.S. Můj nebožtík děda by ji nejen šetrně podřízl, ale také stáhl a z její kůže by ušil ledvinový pás!
