Dvojčata - chlapec a děvče, dostanou hračku. Začnou se o ni hádat. Povyk uslyší maminka, vyslechne je a zjistí, že se nedokážou dohodnout. Každý si chce s hračkou hrát sám. Rozumná maminka je rozsoudí, řekne:
"Děti. Hračka je vás obou. Pokud se nedokážete dohodnout, budete každé ráno losovat, kdo si bude hrát s hračkou dopoledne a kdo odpoledne. Kdo pravidlo poruší, dostane na zadek! A tak to bude, dokud se nedokážete domluvit nebo si hrát si společně!"
Zásah maminky byl nejen spravedlivý (hádky dětí utichly), ale také výchovný. Obě děti pochopily, že je v jejich zájmu maminku na sebe neupozorňovat a raději se dohodnout a hračku si stejnou měrou půjčovat, pokud si s ní nechtějí hrát společně.
Stejně tak to má být i ve sporech o děti. Tím spíše, že dítě není hračka a má právo být s oběma rodiči stejně. Navíc, pobyt s jedním rodičem dítěti neprospívá. Ve sporech o děti je v roli maminky autorita státu, potažmo soud.
Někteří rodiče jsou skutečně jako děti a dohodnout se nedokážou. Stačí, aby se nechtěl dohodnout jen jeden z nich, a k dohodě nedojde. Jsou dospělí, namítnete. Ano, ale člověk se dospělým stává postupně. Nedospívá dovršením 18. roku věku. Postupně se vyvíjí, učí se a zraje. Celý život. Má smysl takové dospělé "děti" vychovávat? Ano. V zájmu jejich dětí. Vždyť i důchodce může jít do vězení s účelem převýchovy. Zde se stát o převýchovu snaží. I v případech mnohem méně společensky závažných, než je odpírat dětem právo na kontakt s druhým rodičem. Ano, soud pošle do vězení zloděje za krádež autorádia, ale matku, která rok nepředává děti otci ani o víkendech, potrestá pokutou 1000 Kč. Proč by nebylo na místě výchovně na rodiče působit direktivním nařízením střídavé péče, když jsou oba navíc silně motivovaní a proklamují společný zájem o dítě?
Myslím, že většina z vás, čtenářů, postup zmíněné maminky schvaluje. Nařízení střídavé péče není nic jiného a mělo by být přirozené. Je na místě právě tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout. Přesto se české úřady chovají tak jako maminka, která by hádku dětí o hračku vyřešila svěřením hračky holčičce. Na pořád. Jednou za 14 dní o víkendu by holčička měla hračku půjčit chlapečkovi. Snadné je domyslet, jaké výchovné dopady by to na holčičku a chlapečka mělo. Troufám si tvrdit, že by holčička brzy začala situace zneužívat, co by si zamanula, to by si na úkor chlapečka vykřičela, vydupala a vyplakala. Chlapeček by zase cítil frustraci, méněcennost, ukřivděnost a závist, v důsledku čehož by namísto uklidnění vztahů rostla rivalita dětí a jejich vztah by se měnil v nenávist.
Není na místě řešit tyto spory následně výzvami k dohodě, chozením k psychologům, přemlouváním chlapečka, aby se společné hračky vzdal... Chybu je třeba napravit už tam, kde vznikla. Na počátku. Je potřeba obnovit spravedlnost a dát dětem co jim patří. Nehledat důvody, proč by děti měly být svěřeny do střídavé péče, ale hledat důvody, proč ne.
Střídavá péče je pro děti přirozenější a prospěšnější, než péče jen jednoho rodiče. Pokud by to nebylo v prokazatelně závažném rozporu s potřebami dítěte, měla by být automaticky nařízena tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout, jsou-li výchovně způsobilí a mají-li o děti zájem. Účelové maření střídavé péče, například odstěhováním se do vzdáleného města bez dohody s druhým rodičem, povede - jako výraz neúcty k dítěti a nerespektování jeho potřeby mít své bližní blízko - k sankci. V krajním případě ke svěření dítěte druhému rodiči. Obavy z trestu budou motivovat rodiče k dodržování pravidel, respektování jeden druhého a ke komunikaci. Rodiče přestanou děti proti sobě navádět, protože to nebude mít smysl. Dítě bude mít možnost srovnávat a obrázek si udělá samo. Časem se komunikace rodičů zlepší, spolu s tím, jak čas rozvodové rány zhojí. A výsledek? Tím budou spokojenější a zdravější děti, připravenější na život a vytvoření nové, tentokrát už třeba úplné rodiny se vším všudy. S maminkou společně žijící s tatínkem.
Ano, zájem dítěte je vždy na prvním místě. Ten je ale jasný. Není třeba jej s pomocí drahých a často věrolomných znalců hledat. Ti by měli nastoupit až v případech, kdy je nařízení střídavé péče problematické a sporné. Takových případů je menšina. Nesouhlas jednoho rodiče a pouhé odkazování se na jakousi neschopnost rodičů se domluvit by střídavé péči bránit neměly.
Zásah maminky byl nejen spravedlivý (hádky dětí utichly), ale také výchovný. Obě děti pochopily, že je v jejich zájmu maminku na sebe neupozorňovat a raději se dohodnout a hračku si stejnou měrou půjčovat, pokud si s ní nechtějí hrát společně.
Stejně tak to má být i ve sporech o děti. Tím spíše, že dítě není hračka a má právo být s oběma rodiči stejně. Navíc, pobyt s jedním rodičem dítěti neprospívá. Ve sporech o děti je v roli maminky autorita státu, potažmo soud.
Někteří rodiče jsou skutečně jako děti a dohodnout se nedokážou. Stačí, aby se nechtěl dohodnout jen jeden z nich, a k dohodě nedojde. Jsou dospělí, namítnete. Ano, ale člověk se dospělým stává postupně. Nedospívá dovršením 18. roku věku. Postupně se vyvíjí, učí se a zraje. Celý život. Má smysl takové dospělé "děti" vychovávat? Ano. V zájmu jejich dětí. Vždyť i důchodce může jít do vězení s účelem převýchovy. Zde se stát o převýchovu snaží. I v případech mnohem méně společensky závažných, než je odpírat dětem právo na kontakt s druhým rodičem. Ano, soud pošle do vězení zloděje za krádež autorádia, ale matku, která rok nepředává děti otci ani o víkendech, potrestá pokutou 1000 Kč. Proč by nebylo na místě výchovně na rodiče působit direktivním nařízením střídavé péče, když jsou oba navíc silně motivovaní a proklamují společný zájem o dítě?
Myslím, že většina z vás, čtenářů, postup zmíněné maminky schvaluje. Nařízení střídavé péče není nic jiného a mělo by být přirozené. Je na místě právě tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout. Přesto se české úřady chovají tak jako maminka, která by hádku dětí o hračku vyřešila svěřením hračky holčičce. Na pořád. Jednou za 14 dní o víkendu by holčička měla hračku půjčit chlapečkovi. Snadné je domyslet, jaké výchovné dopady by to na holčičku a chlapečka mělo. Troufám si tvrdit, že by holčička brzy začala situace zneužívat, co by si zamanula, to by si na úkor chlapečka vykřičela, vydupala a vyplakala. Chlapeček by zase cítil frustraci, méněcennost, ukřivděnost a závist, v důsledku čehož by namísto uklidnění vztahů rostla rivalita dětí a jejich vztah by se měnil v nenávist.
Není na místě řešit tyto spory následně výzvami k dohodě, chozením k psychologům, přemlouváním chlapečka, aby se společné hračky vzdal... Chybu je třeba napravit už tam, kde vznikla. Na počátku. Je potřeba obnovit spravedlnost a dát dětem co jim patří. Nehledat důvody, proč by děti měly být svěřeny do střídavé péče, ale hledat důvody, proč ne.
Střídavá péče je pro děti přirozenější a prospěšnější, než péče jen jednoho rodiče. Pokud by to nebylo v prokazatelně závažném rozporu s potřebami dítěte, měla by být automaticky nařízena tam, kde se rodiče nedokáží dohodnout, jsou-li výchovně způsobilí a mají-li o děti zájem. Účelové maření střídavé péče, například odstěhováním se do vzdáleného města bez dohody s druhým rodičem, povede - jako výraz neúcty k dítěti a nerespektování jeho potřeby mít své bližní blízko - k sankci. V krajním případě ke svěření dítěte druhému rodiči. Obavy z trestu budou motivovat rodiče k dodržování pravidel, respektování jeden druhého a ke komunikaci. Rodiče přestanou děti proti sobě navádět, protože to nebude mít smysl. Dítě bude mít možnost srovnávat a obrázek si udělá samo. Časem se komunikace rodičů zlepší, spolu s tím, jak čas rozvodové rány zhojí. A výsledek? Tím budou spokojenější a zdravější děti, připravenější na život a vytvoření nové, tentokrát už třeba úplné rodiny se vším všudy. S maminkou společně žijící s tatínkem.
Ano, zájem dítěte je vždy na prvním místě. Ten je ale jasný. Není třeba jej s pomocí drahých a často věrolomných znalců hledat. Ti by měli nastoupit až v případech, kdy je nařízení střídavé péče problematické a sporné. Takových případů je menšina. Nesouhlas jednoho rodiče a pouhé odkazování se na jakousi neschopnost rodičů se domluvit by střídavé péči bránit neměly. Naopak, v takových případech by měla být střídavá péče nařízena. Je zde totiž vysoce pravděpodobné, že by jeden z rodičů tomu druhému v kontaktu s dětmi bránil a právo dětí na oba rodiče poškozoval. Současně tím dojde k uvolnění napětí a vytvoření předpokladu ke zlepšení komunikace rodičů v budoucnu.
(V diskusi nebudu reagovat na osobní útoky a příspěvky netýkající se článku)
Další moje články na téma střídavé péče. Podporuji server stridavka.cz, pro který byl článek napsán
