Paní redaktorko Wallerová, cítím se osloven Vaším článkem na téma střídavé péče. Nejen proto, že o střídavé péči něco vím, ale také proto, že mne v článku citujete.
Je dobře, že se o střídavé péči snažíte psát, je to zanedbané společenské téma a naděje pro mnoho dětí. Z Vašeho článku cítím snahu vyhnout se konfrontaci, snažíte se příliš nekomentovat, spíše zprostředkováváte prezentaci různých názorů různých lidí, mne nevyjímaje. Přesto, že přesně citujete některé věty z mých článků o střídavé péči, upozorňuji, že jste se vytržením pouze těchto mých vět dopustila nepřesnosti, v důsledku které může čtenář zcela chybně pochopit moje názory, cíle a prostředky k jejich dosažení v oblasti komunikace mezi rodiči při střídavé péči.
Je dobře, že se o střídavé péči snažíte psát, je to společenské téma a naděje pro mnoho dětí. Z Vašeho článku cítím snahu vyhnout se konfrontaci, snažíte se příliš nekomentovat, spíše zprostředkováváte prezentaci různých názorů různých lidí, mne nevyjímaje. Přesto, že přesně citujete některé věty z mých článků o střídavé péči, upozorňuji, že jste vytržením pouze těchto mých názorů dopustila nepřesnosti, v důsledku které může čtenář zcela chybně pochopit moje názory, cíle a prostředky k jejich dosažení v oblasti komunikace mezi rodiči při střídavé péči.
Například uvídíte, že: "Aleš Hodina již několik let opakuje názor, že střídavá péče může fungovat i v případě nejmenších dětí a bez fungující komunikace rodičů. Stejného názoru je i Petr Cihlář, který má syna ve střídavé péči od jeho tří let." A na jíném místě uvádíte: "Na jedné straně jsou rodiče, většinou otcové, kteří chtějí tento model za každou cenu, i když třeba s bývalým partnerem nekomunikují."
S názorem, jenž mi vkládáte do úst se nejen že neztotožňuji, ale navíc tvrdím, že mezi tzv. střídavkáři neexistuje nikdo, kdo by tento názor zastával. Střídavá péče může fungovat při komunikačních problémech mezi rodiči, nikoliv při její úplné absenci, jak ve svém článku tvrdíte. Sám jsem ve svých článcích a rozhovorech několikrát zmínil, že jednostranně dodržuji kodex střídavé péče, tedy v záležitostech dítěte druhého rodiče poctivě a prokazatelně informuji a komunikuji. Komunikace tedy není nefungující, ale je pouze špatně fungující. Závažné je i Vaše posunutí mých vyjádření do roviny názoru. Moje názory jsou prokázanou skutečností. V mém případě skutečně střídavá péče předškoláka, nařízená proti vůli matky upokojivě ke zjevnému prospěchu nezletilého funguje, a to dokonce navzdory špatné komunikaci ze strany matky. Není důvod, proč by nefungovala v jiných případech. Důležité je podotknout, nařízení střídavé péče soudem přineslo do života mého dítěte v rozhádaném prostředí rodičů uklidnění a jistoty, a že se komunikace mezi rodiči pomalu zlepšuje. Při snaze i jen jednoho z rodičů lze komunikaci považovat za dostatečnou k fungování střídavé péče.
Další drobností ve Vašem článku, která nám dává tušit, na jakou stranu se i při své snaze o nestrannost stavíte, je věta: "S tím však mnoho odborníků nesouhlasí". Co znamená slůvko "mnoho"? Je to většina nebo menšina? Kolik odborníků s takovým názorem znáte? I já se setkal s řadou odborníků a myslím si naopak, že většina z nich proti střídavé péči v jistých standardních případech nic nenamítá. Neuvádíte-li zdroj, dává to relativní slůvko dává Vašemu článku subjektivní nádech.
Zcela jste však opomenula zmínit celkový stav fungování opatrovnické justice. Úsilí mužů o střídavou péči je jen logickým vyústěním tohoto stavu. Soudy dokáží okamžitě vymoci dlužné výživné, ale láska rodiče, na kterou dítě čeká a potřebuje ji snad ještě naléhavěji, než peníze, se k dětem dostává až po letech soudních tahanic. A to už je často pozdě. Spolehnout se, že problémy vyřeší sociální odbor, často trafika postkomunistických, rozvedených zapšklých babek bez pedagogického či psychologického vzdělání, se nevyplácí. Případ týraného Dominika nám to jasně ukázal. Volat po tom, aby k soudu chodili rodiče v zájmu dítěte již dohodnutí, to je přiznání rezignace nad špatným fungováním činnosti OSPODŮ a soudů, kteří neplní funkci rádce, autority, garanta a spravedlivého rozhodce v záležitosti ochrany zájmů a práv dětí. Až budete příště psát článek o střídavé péči, věnujte prosím několik myšlenek také tomu, proč muži v České a Slovenské republice o střídavou péči musí usilovat. Věnujte se pravým příčinám jejich jednání. Těmi příčinami není nic jiného, než láska k dětem a vědomí si rodičovské povinnosti ochrany jejich práv ve státě, který bohužel při této funkci až příliš často selhává.
Například uvádíte, že: "Aleš Hodina již několik let opakuje názor, že střídavá péče může fungovat i v případě nejmenších dětí a bez fungující komunikace rodičů. Stejného názoru je i Petr Cihlář, který má syna ve střídavé péči od jeho tří let." A na jíném místě uvádíte: "Na jedné straně jsou rodiče, většinou otcové, kteří chtějí tento model za každou cenu, i když třeba s bývalým partnerem nekomunikují."
S názorem, jenž mi vkládáte do úst se neztotožňuji, navíc tvrdím, že mezi tzv. střídavkáři neexistuje nikdo, kdo by nechtěl komunikovat a nesnažil se o to. My tvrdíme, že střídavá péče může fungovat při komunikačních problémech mezi rodiči, nikoliv však při její úplné absenci. Sám jsem ve svých článcích a rozhovorech několikrát zmínil, že jednostranně dodržuji kodex střídavé péče, tedy v záležitostech dítěte druhého rodiče poctivě a prokazatelně informuji a komunikuji. Jsou-li mezi rodiči spory, musí být důsledně odděleny od záležitostí péče o dítě. Komunikace tedy není nefungující, ale je pouze špatně fungující. Závažné je i Vaše posunutí mých vyjádření do roviny názoru. Moje názory jsou prokázanou skutečností. V mém případě skutečně střídavá péče předškoláka, nařízená proti vůli matky upokojivě ke zjevnému prospěchu nezletilého funguje, a to dokonce navzdory špatné komunikaci ze strany matky. Není důvod, proč by nefungovala v jiných případech. Důležité je podotknout, že nařízení střídavé péče soudem přineslo do života mého dítěte v rozhádaném prostředí rodičů uklidnění a jistoty, a že se komunikace mezi rodiči pomalu zlepšuje. Při snaze i jen jednoho z rodičů lze komunikaci považovat za dostatečnou k fungování střídavé péče.
Další drobností ve Vašem článku, která nám dává tušit, na jakou stranu se i při své snaze o nestrannost stavíte, je věta: "S tím však mnoho odborníků nesouhlasí". Co znamená slůvko "mnoho"? Je to většina nebo menšina? Kolik odborníků s takovým názorem znáte? I já se setkal s řadou odborníků a myslím si naopak, že většina z nich proti střídavé péči v jistých standardních případech nic nenamítá. Neuvádíte-li zdroj, dává toto relativní slůvko Vašemu článku subjektivní nádech. Ten si na svém blogu mohu dovolit já, nikoliv však Vy, radaktorka MF DNES.
Opomenula jste rovněž zmínit celkový stav fungování opatrovnické justice. Úsilí mužů o střídavou péči je jen logickým vyústěním tohoto stavu. Soudy dokážou okamžitě vymoci dlužné výživné, ale láska rodiče, na kterou dítě čeká a potřebuje ji snad ještě naléhavěji, než peníze, se k dětem dostává až po letech soudních tahanic. A to už je často pozdě. Ženy často, dlouho a beztrestně v kontaktu otce a dětí brání. Spoléhat se, že problémy vyřeší sociální odbor, často trafika postkomunistických, rozvedených zapšklých babek bez pedagogického či psychologického vzdělání, se nevyplácí. Případ týraného Dominika nám to jasně ukázal. Volat po tom, aby k soudu chodili rodiče v zájmu dítěte již dohodnutí, to je přiznání rezignace nad špatným fungováním činnosti OSPODŮ a soudů, kteří neplní funkci rádce, autority, garanta a spravedlivého rozhodce v záležitosti ochrany zájmů a práv dětí. Až budete příště psát článek o střídavé péči, citujte správně nejen moje věty, ale také moje názory. Věnujte prosím několik myšlenek tomu, proč muži v České a Slovenské republice o střídavou péči musí usilovat. Věnujte se pravým příčinám jejich jednání. Těmi příčinami není nic jiného, než láska k dětem a vědomí si rodičovské povinnosti ochrany jejich práv ve státě, který bohužel při této funkci až příliš často selhává.
Pěkný pořad o střídavé péči ve slovenském rozhlase s částí mého rozhovoru
