Je někdy lásky příliš?

Dnes ráno jsme se se synem nemohli od sebe odtrhnout. Bylo to ve školce. Chtěl se loučit, objímat. Z okna mi pak ještě dlouho mával. Je to v pořádku?

Za normálních okolností určitě ano. Je správné, když mezi rodiči a dětmi existuje pevné pouto lásky. Jenže v našem případě není pondělí obyčejným pracovním dnem. Je to den, kdy náš syn po týdnu opouští jednoho rodiče. Ze školky ho už vyzvedává ten druhý. Syn mne tedy celých 7 dnů neuvidí. A ví to. Žije ve střídavé péči.

Za normálních okolností určitě ano. Je správné, když mezi rodiči a dětmi existuje pevné pouto lásky. Jenže v našem případě není pondělí obyčejným pracovním dnem. Je to den, kdy náš syn po týdnu opouští jednoho rodiče. Ze školky ho už vyzvedává ten druhý. Syn mne tedy celých 7 dnů neuvidí. A ví to. Ví, že žije ve střídavé péči.
Minulý týden jsme spolu prožili krásný prázdninový týden. Ve školce byl jen v pondělí. V úterý a čtvrtek byl krátce u babičky, abych mohl aspoň trochu pracovat. Pak jsem měl prakticky volno a trávil čas jen s ním. Byli jsme na výletě v Moravském krasu, povozili se na lodičkách a prošli jeskyni. Sám jsem tam byl ve svých 38 letech prvně. Konec týdne a neděli jsme věnovali přípravě akvária. Je neuvěřitelné, jaká fůra zajímavé práce a nových myšlenek to pro šestiletého kloučka je. V sobotu ho chtěla jeho maminka na oslavu, takže jsem jí ze soboty do neděle samozřejmě uvolnil.
Syn mne má za to všechno rád. Je to tak opojný pocit, že ani teď v práci, krátce po rozloučení ve školce, nemůžu nahodit řemen a pustit se do práce. Přemýšlím o tom, že potřebuju, aby měl hodně rád i svou maminku. Aby se za ní víc těšil a se mnou se loučil snadněji. Možná bych se měl i já brzdit a být na něho víc "zlý". Jenže to mi nějak nejde. Jsem přirozený, i já ho dokážu okřiknout a plácnout po zadku. Nerozmazluji ho. Dělám něco špatně? Myslím, že ne. Už asi tři a půl roku snáší střídání rodičů tak snadno, jako přeběhnutí ulice. Žádný stres, pláč, nic takového se nekoná. Všichni ho chválí a může být prý vzorem i mnohým dětem z úplných rodin. Mohu být pyšný, říká paní učitelka. Dopadlo to dobře. Už by mne asi neznal, pokud by tehdy soud střídavou péči nenařídil. Přišel by o hodně. Tatínka, babičku, dědečka, bratrance a sestřenice, kterých má požehnaně. Možná bych se s ním neviděl ani jednou za těch 14 dní o víkendu, jak chtěla jeho maminka. Mnoho mužů svoje dítě nevidí měsíce. Dítě náhle v pátek onemocní, aby v pondělí bylo už zase zdravé. Stát s tím nic nedělá. Tuto zimu bychom se asi neviděli skoro vůbec, byl dlouho nemocný...
Můžu si tedy stěžovat? Asi ne. Už dávno si ve školce hraje, myslí na maminku, popovídá jí nadšeně o rybičkách a o tom, co jsme spolu dělali, ona zaskřípá zubama a týden uběhne, jako voda. Teď mě napadlo, snad to akvárium neteče. Vlastně, i já si se synem plním svoje dětské sny. A zřejmě i proto mi to jde s klukem tak snadno...

Prožili jsme spolu krásný prázdninový týden. Ve školce byl jen v pondělí. V úterý a čtvrtek byl krátce u babičky, abych mohl aspoň trochu pracovat. Pak jsem měl prakticky volno a trávil čas jen s ním. Byli jsme na výletě v Moravském krasu, povozili se na lodičkách a prošli jeskyni. Sám jsem tam byl ve svých 38 letech prvně. Konec týdne a neděli jsme věnovali přípravě akvária. Je neuvěřitelné, jaká fůra zajímavé práce a nových myšlenek to pro šestiletého kloučka je. V sobotu ho chtěla jeho maminka na oslavu, takže jsem jí ze soboty do neděle samozřejmě uvolnil.

Syn mne má za to všechno rád. Je to tak opojný pocit, že ani teď v práci, krátce po rozloučení ve školce, nemůžu nahodit řemen a pustit se do práce. Přemýšlím o tom, že potřebuju, aby měl hodně rád i svou maminku. Aby se za ní víc těšil a se mnou se loučil snadněji. Možná bych se měl i já brzdit a být na něho víc "zlý". Jenže to mi nějak nejde. Jsem přirozený, i já ho dokážu okřiknout a plácnout po zadku. Nerozmazluji ho. Dělám něco špatně? Myslím, že ne. Už asi tři a půl roku snáší střídání rodičů tak snadno, jako přeběhnutí ulice. Žádný stres, pláč, nic takového se nekoná. Všichni ho chválí a může být prý vzorem i mnohým dětem z úplných rodin. Mohu být pyšný, říká paní učitelka. Dopadlo to dobře. Už by mne asi neznal, pokud by tehdy soud střídavou péči nenařídil. Přišel by o hodně. Tatínka, babičku, dědečka, bratrance a sestřenice, kterých má požehnaně. Možná bych se s ním neviděl ani jednou za těch 14 dní o víkendu, jak chtěla jeho maminka. Mnoho mužů svoje dítě nevidí měsíce. Dítě náhle v pátek onemocní, aby v pondělí bylo už zase zdravé. Stát s tím nic nedělá. Tuto zimu bychom se asi neviděli skoro vůbec, byl dlouho nemocný...

Můžu si tedy stěžovat? Určitě ne. Už dávno si ve školce hraje, myslí na maminku a na to, jak jí popovídá o rybičkách a o tom, co jsme spolu dělali. Týden uběhne, jako voda. Teď mě napadlo, jestli to akvárium neteče. Vlastně si i já se synem plním svoje dětské sny. A snad i proto nám to spolu tak jde.

Psáno pro server psychologie.cz

Článek je smyšlený, podoba se skutečnými postavami je čistě náhodná