Alimenty jako kšeft

Podporuje stát rozvody a spory rodičů? V minulém článku "Střídavka jako pomsta" jsem zdůvodnil nepravdivost tvrzení odpůrkyň střídavé péče, že nám mužům, usilujícím o střídavku, jde o pomstu.

Ne. Nejde. Nechceme jen ztratit vliv na výchovu svých potomků, kteří také potřebují otce. S bývalou partnerkou chceme vycházet a společně nebo alespoň střídavě se na výchově a péči podílet. Ví-li muž, že by mu žena po rozvodu v kontaktu s dětmi bránila, je střídavka jediným řešením. Náš stát je totiž znám svou bezzubostí rozsudky vymáhat a viníky trestat.
Vlastně jedním směrem to stát umí. Například v případě dvouměsíčního zpoždění při placení výživného dokáže stát rozhoudnout během několika týdnů. Otec pak musí doplatit nejen pár tisíc dlužného výživného, ale i mnoho desítek tisíc za náklady exekuce..
Tato rychlost tvrdost se zdůvodňuje nutností okamžitě zajistit přísun prostředků nutných pro dítě. Vůbec se přitom nezkoumá například to, že již paralelně běží řízení o snížení výživného, že dávno došlo ke změně poměrů, že otec na vysoké výživné prostě při nejlepší vůli nemá peníze, že matka dávno pobírá násobně vyšší plat, nakupuje nemovitosti, výživné vyhazuje za prášky na hubnutí a dítě hlady rozhodně neumírá.. Výživné tak dávno nestírá rozdíly v životní úrovni u otce a matky, ale naopak je prohlubuje!
Rodič (statisticky většinou matka), který porušuje rozsudek tím, že dítě prostě nepředává je v lepším případě za několik měsíců až let postižen malou stokorunovou pokutou. Přitom citová škoda, která vzniká přerušením vazeb mezi dítětem a druhým rodičem je závažnější a často trvalá. Naopak neplatič výživného (důvod se nezkoumá) je v řádů týdnů až měsíců tvrdě a nekompromisně přinucen zaplatit i mnohonásobek svého celého platu. Komu? Exekutorovi. K dítěti peníze nedoputují.

Čím více rozvodů, tím více alimentů, odměn pro právníky a exekutory. Proč v některých případech soudy jednají rychle a tvrdě a v jiných mírně a pomalu? Pomáhá stát dětem nebo příživníkům na lidském neštěstí? Nebylo by řešením prostě nařídit střídavou péči v případě všech sporů o dítě, kdy oba rodiče jsou způsobilí a mají zájem o dítě pečovat? Výživné pak nestanovovat žádnému z rodičů. Opatrovnická jednání by se podstatně zkrátily, stát by ušetřil, nemusel by každých pár let výživné přepočítávat a měl by čas třeba lépe zkoumat sporné případy.

P.S.
K napsání článku mne inspiroval příběh blízké osoby, otce, jemuž bylo vyhověno a byla nařízena střídavá péče. Bohužel mu přitom bylo na základě omylu soudce vyměřeno výživné 3000 Kč. Otec se v zájmu uklidnění situace neodvolal. V následujících letech se změnily poměry. Matka ukončila mateřskou a její příjmy vyskočily z 6 tisíc na hodně přes dvacet, koupila nemovitost. Otcovy příjmy stagnují kolem 12 000, život přizpůsobil dítěti, ženě, která ho vyhnala z domu nakonec dům prakticky přenechal. Při střídavé péči, kterou žena neusnadňuje, hradí polovinu všech výdajů za dítě. Logicky se dostal se do finančních potíží a kvůli pár tisícům, které zaplatil pozdě (v době  rozhodnutí soudu již byly 2 týdny na účtě ženy, ta soud neinformovala), byla nařízena exekuce na téměř 100.000 Kč. A to již půl roku probíhá řízení na úpravu výživného, takže soud o změně poměrů ví.  Spravedlnost či chamtivost? Vše je podle práva v pořádku, ale mám zato, že alespoň v tomto konkrétním případě měl soudce sundat případ z běžícího pásu a postupovat opatrně. Při střídavé péči totiž jedné straně trochu pomohl a druhou stranu potrestal, v každém případě však velmi snižuje schopnost otce se o dítě ve fungující střídavé péči starat. A to rozhodně není v zájmu nezletilého dítěte!