Už dlouho jsem o tomto zákonu nic neslyšel, ale přesto mě každodenní cesta do zaměstnání nutí napsat tento článek. Od zavedení zákazu kouření na zastávkách uplynul nějaký ten čas. Vzpomínám si, na první týdny od zavedení zákazu, kdy hlídky policie zaměstnával jeden kuřák vedle druhého. Dnes, tyto hlídky potkáte jen výjimečně a možná je to dobře. Na úvod se zde sluší uvést, že jsem nekuřák. Pokud však čekáte, že zde budu kuřáky nějak kritizovat, tak jste až na jednu výjimku na omylu. Já mám s kuřáky ve svém okolí ve většině případech dobré zkušenosti a to i s těmi, které osobně neznám. Těmi jsou ti, které potkáváte denně při cestách za denními povinnostmi.
Ovšem nyní je mi naprosto jasné, že nemusím sympatizovat s vaším pohledem na tuto problematiku. Ve svém pohledu na kuřáky mám poměrně vysoký práh tolerance. Když začnu u svých přátel a kolegů, nikdy se mi nestalo to, že by si zapálili aniž by se nezeptali zda můžou (nejspíš by si zapálili bez tak, ale mezi lidmi se snad i dnes cení slušnost). Mnohdy si snaží sedat tak, aby co nejméně šel kouř na mě a mnohdy se ho snaží rozhánět. Zní to možná úsměvně, ale je to ohleduplné.
Kouření v restauracích
Nechápu, proč by měl stát právě zde zakazovat kouření. Skvělé myšlenky podnikatelů jsou tzv. Nekuřácké restaurace a kavárny. Proč ne. V demokratické zemi máme všichni možnost volby. Jako nekuřák, jsem paradoxně proti zákazu kouření v restauracích. Když si jdu s přáteli sednout, jsem i připraven na to, že se zde bude kouřit, ale hlavně bavit! To druhé je pro mě hlavní, jdu se bavit. Nedovedu si představit, že v naší skupině přátel se náhle všichni zvednou a řeknou: „Jdeme ven kouřit“. Zde asi trošku utrpí společná zábava, takže nakonec bych stejně se všemi šel ven. Jediný čas, který funguje už mnoho let a který by měl zůstat je, že zákaz kouření v restauracích, platí v době podávání oběda, či večeře a to třeba hodinu před začátkem podávání jídel. To z toho důvodu, aby se místnost mohla dostatečně vyvětrat. Dnešní zákon proti kouření to tak říká, že místa pro kouření jsou označená a oddělená od nekuřáckých prostor, se zajištěním dostatečného odvětrání. Myslím, že tak bych to už ponechal, ale nepřipojoval bych se k úplnému zákazu. Bohužel, pokud to však plošně zavede Evropská unie, zřejmě nezbude kuřákům nic jiného, než se s tím smířit.
Kouření na zastávkách
Tento odstavec si ponechávám záměrně na závěr a v samostatném odstavci. Ještě dávno před tím, než se zavedl tento zákaz, tak se na zastávkách kouřilo. Kouří se i dnes. Před tím, až na pár lidí si kuřáci zapálili poměrně v povzdálí od ostatních. Nevím, já si na zastávce vedle kuřáka nikdy nestoupl, vždycky je vše o lidech a o jejich míře tolerance a především na slušné domluvě. To, jsem vždy chápal. Dnes, se to možná trochu vymklo mé kontrole a míra mé tolerance na zastávce se snížila ve chvíli, kdy jsem si při čekání na Terminálu MHD v Liberci sedl na lavičku, že si vychutnám horkou čokoládu z místního automatu. Veškerá chuť mě přešla, když si vedle mě sedla, starší dáma a aniž by se komukoliv alespoň ráčila omluvit, si se šťastným výrazem zapálila. Nic jsem, možná ke své škodě neřekl, vstal jsem a šel si vychutnat horkou čokoládu ve stoje, na svou zastávku. Okolí té dámy s cigaretkou to vyřídilo. Vysledoval jsem, že se do ní pustila „celá“ zastávka a dokonce, procházela i hlídka městské policie, což vedlo zjevně k pokutě té „výtržnice“.
Co říci závěrem? Myslím, že ve výše uvedených odstavcích odrážím mínění nekuřáků. Ve směs kouření tolerujeme, co netolerujeme je bezohlednost, kterou jsem popsal v předposledním odstavci. Míru tolerance máme každý nastavenou jinak, tak ji vidím já. Jak ji vidíte vy?
