Ústavní žaloba na prezidenta hazardní hrou nezodpovědných

Spousta komentátorů, novinářů, blogerů a samozřejmě i opozičních politiků si v této chvíli pohrává s nezodpovědnou myšlenkou v podobě ústavní žaloby na prezidenta republiky, opomíjejí přitom podstatnou díru v ústavě.

Pozoruhodné přitom je, že tuto zásadní díru v ústavní odpovědnosti prezidenta, vypíchnul v rozhovoru pro Reflex profesor Gerloch - a osobně se domnívám, že senátorům, kteří návrh žaloby na prezidenta podali, by si jej měli povinně pustit a předpokládám, že se jim z té konkrétní části rozhovoru může udělat poněkud nevolno.

Podívejme se nyní, jak ústava žalobu na prezidenta řeší a možná, že samotná citace bude stačit k tomu, aby mnohým došlo, že v té ústavě něco zcela zásadního chybí - díky čemuž je prezident zřejmě prakticky nežalovatelný:
Článek 65
(1) Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt.
(2) Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.
(3) K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán.
Pro náš případ je v tuto chvíli zásadní pouze druhý odstavec čl. 65. Nezdá se vám, že tam něco naprosto zásadního chybí? Ústavodárce vymezil pouze jeden ze dvou ústavních deliktů. Chybí tam ústavní definice toho, co je "hrubé porušení Ústavy", což může mít za následek faktickou neuplatnitelnost této žaloby. Gerloch v tom rozhovoru podotýká, že ústavní proces s prezidentem před ústavním soudem má v tomto případě charakter trestního procesu v ústavní rovině, což znamená, že i v něm bude ústavní soud muset uplatnit základní princip práva "není zločinu bez zákona" - tedy jednání, které není vymezené jako protiprávní (v tomto případě dokonce ústavně protiprávní), nemůže být odsouzeno a vzhledem k tomu, že ústava neobsahuje vymezení "hrubého porušení ústavy" ze strany ústavodárce, ústavní soud nemá na základě čeho posuzovat jednání prezidenta. Čistě teoreticky - pokud by hrubé porušení ústavy vyložil judikatorně Ústavní soud (a tedy suploval výkladem selhání ústavodárce a tedy stal se falešným pozitivním zákonodárcem, přičemž ústavní soud má pouze postavení negativního zákonodárce, kdy jeho oprávněním je rušit protiústavní zákony), pak by výklad ústavního soudu nemohl být aplikován na aktuálně žalovaného prezidenta, ale až na "budoucího". Přičemž tento krok Ústavního soudu by byl sám o sobě velmi pochybný, protože soudu takové jednání nepřísluší - to byl a stále je úkol ústavodárce.

A tedy v čem spočívá obrovské riziko nynější senátorské ústavní žaloby na prezidenta? V tom, že pokud by prošla hypoteticky schválením v Poslanecké sněmovně a Ústavní soud žalobu odmítl právě na základě toho, že nemá vymezeno ústavodárcem, co je hrubé porušení ústavy, tak by na základě tohoto zamítavého nálezu došlo v podstatě k ústavní legitimizaci a legalizaci dosavadního jednání prezidenta Zemana. Novelizace ústavy v tomto směru je nezbytná. Případné podání žaloby na prezidenta v momentě takové ústavní díry, je obrovský hazard, jehož důsledek může být naprosto opačný, než si senátoři (a mnozí další) přejí... .