- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Gillana miluju. Když jsem poprvé někdy v deseti nebo tak nějak slyšel Made in Japan, byl jsem úplně vyřízenej a později jsem si říkal, že tehdy v Japonsku, v roce 1972, už bylo z hlediska rockový muziky řečeno téměř vše. Každej muzikant zvlášť a všichni dohromady tam stvořili jedno z nejlepších živejch alb všech dob. No a samozřejmě ta verze Child in Time je z hlediska vokálů určitě jedna z nejlepších. Škoda že to v rockovejch rádiích většinou nevědí a pořád hrajou studiovou verzi.
Dneska už si místo Párplů jako takovejch pouštím spíš Gillanovy sólovky. Ty se dají poslouchat pořád dokola.
Ovšem z týhle starý party má u mě zcela speciální místo Pink Floyd. To by bylo na x blogů.
Díky za článek.
Ano, za mě by to byl Ian Gillan, Robert Plant a třetího bych přidal Johna Fogertyho
Jo, pro mě byli jedničkou Pink Floyd a hned po nich, jako etalon tvrdosti a rebelie Deep Purple(punk v té době ještě neexistoval). Led Zeppelin byli sice s odstupem času ještě lepší, ale pro tehdejšího teenagera trošku hůře stravitelní. Deep Purple jsou mým šálkem kávy. Dodnes.