Už jste se někdy nudili až tak, že se vám chtělo jít do práce?

Od poloviny května jsem na nemocenské. Vycházky od třinácté do devatenácté. K tomu ob den rehabilitace

V létě už mi z toho hrabalo. A to jsem mohl sedět na zahradě a ne v paneláku 2+kk. Až do podzimu, kdy mě chladno vyhnalo ze zahrady, jsem na svém oblíbeném křesle v pergole ošoupal jeho nohy o pár milimetrů, jak jsem v něm stále seděl.

Člověk si zvykne snad na všechno. Tak mi po čase přestalo trochu hrabat, i když jsem se přesunul do baráku. Ještě že máme psa, který chvíli neposedí, stále vymýšlí kokotiny, a je s ním neskutečná sranda. Řekl bych, že jemu maximálně vyhovuje, že jsem doma a že má koho otravovat.

Nic nemohu dělat. A to je to největší peklo. Ne, že bych byl nadmíru pracovitý, co se týče domova, ale přeci jenom, sedět stále jen na zadku, na kterém už mám snad i mozoly, není ideální stav. Před 14 dny jsem si konečně operovanou rukou dokázal otevřít lahváče, takže paráda, pokrok, rehabilitace se vyplácejí.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu chtít dobrovolně ukončit marodku a tak moc se těšit do práce. Ne, že bych nějak moc kdy stonal, ale marodku jsem ukončil vždy, až řekl doktor. Ne dobrovolně den po tom, co se mi udělalo lépe. A teď? Já bych pracoval, až bych brečel.

Přečtené už mám kde co. Tady na blogu i podmínky používání souborů cookies. V časopisech, které jsem četl, znám jména redakčních rad a pokud se mě zeptáte na takřka jakýkoli dokument, který běžel v televizi, zajisté si vzpomenu, kdo ho v češtině namluvil.

Takže, lidí, buďte rádi, že chodíte do práce, protože by se klidně mohlo stát, že vám jebne i po tom, co za půl roku přečtěte tam i zpět Bibli, Korán, Hinduistické texty, obecnou teorii relativity i tu speciální :-)