Už jste byli se smrtí chvíli sami?

Je to zvláštní pocit. Ona se vám neukáže a nepromluví na vás. Ale cítíte ji každou buňkou svého těla.

Když jsem byl žak základní školy na druhém stupni, přišel jsem ze školy domů, a smrt stála u mého dědečka.

Máme v domě za vchodovými dveřmi verandu. Tam je stůl a křeslo. Tehdy oblíbené místo dědy. Tam sedával a luštil křížovky. Byl v tom profesionál. Vždy, když jsem přišel ze školy, tak mě děda pozdravil slovy: "Dobrý den, mladý pane, jak bylo ve škole?" Někdy jsem mu povykládal zážitky do podrobna, ale většinou jsem odpověděl jen, že dobrý a dál měl myšlenky jen na to, jak hodím aktovku do kouta pokojíku, převleču se a vyrázím za kámošema ven. Ještě než jsem zul boty, následovala vždy od dědy další klasická otázka, bez které, kdyby jí nevyslovil, bych snad dál do domu ani nevstoupil. "Co jste měli k obědu?" I kdyby byl na oběd steak s hranolkami, stejně bych mu odpověděl, že nějaké divné brambory s masem.

Ten divný den jsem si otevřel vchodové dveře klíčem, který mi visel na šňůrce na krku a čekal pozdrav. Vždy, když si na to zpětně vzpomenu, tak mi vlastně bylo hned jasné, že není vše tak, jak má být, že přišla nenávratná změna do domu. Děda seděl ve svém křesle nad křížovkou (to křeslo je stále na svém místě a pokud se nerozpadne, bude tam stále) a spal.

Vypadal spokojeně. Jen v koutku úst měl pěnu ze slin. Já se do té doby se Smrtí nesetkal. Neměl jsem nikdy žádné domácí zvířátko, které by mi umřelo. Smrt jsem nikdy předtím neviděl. Až ten den jsem pocítil, že existuje. Že je to součást života, to jsem do té doby vůbec netušil. Malý kluk žije pouze přítomným okamžikem. Chce dělat hned teď, co dělat chce. Nějaká Smrt jej nezajímá a je to pro něj "neznámý" pojem.

Děda byl mrtvý, což mi celkem rychle došlo, ale já nevěděl, co dělat. Za socíku měl telefon na ulici jen jeden soused a mě vůbec nenapadlo k němu běžet. Tak jsem u dědy seděl, povídal jsem mu jak bylo ve škole, brečel a čekal, než někdo z dospělých přijde domů.

Kamarádi už dávno proháněli merunu po trávníku a já stále ještě ani nehodil tašku do kouta pokojíku. Je to možná divné, ale toho dne jsem si naplno uvědomil, že Smrt existuje. Ona stále celé dvě hodiny se mnou v místnosti a pokorně čekala, až mě někdo z rodiny vysvobodí, aby s dědou mohla v klidu odejít tam, odkud není návratu.