Šli byste dobrovolně do války?

Pozor! Žádnou válkou nestraším a žádnou nechci. Všeobecné branná povinnost je u nás od 18 do 60 let. Osmnáct už mi bylo a šedesát bude za pár let.

Podotýkám hned na úvod, že si jen okrajově dovedu představit, jaká hrůza válka v první linii může být. Z vojny mám jen mlhavou představu. Sloužil jsem u dělostřelců, ale byl jsem řidič. Na cvičeních na Libavé jsem zažil, jak dělostřelecká palba dovede rozorat lány polí, a jaký to je až fyzicky nepříjemný kravál. Ale i to jsem sledoval jen z kontrolního stanoviště z kabiny UAZu. Mimochodem, UAZ, "tereňák", který projel jakýmkoli terénem a téměř vše jste na něm opravili pomalu na koleně. Akorát v něm v zimě za jízdy byla zima, neb do něj foukalo ze všech stran.

Nevím, jaké vybavení mají vojáci dnes, ale vím, že týden v zimě na cvičení za mé povinné vojenské služby byla hrozná pakárna. A to nebyla žádná válka. Jen obyčejné cvičení. Zima neskutečná. Prsty na nohou jsem necítil ještě několik dnů v kasárnách. Stále mokrý, neb tehdy na Libavé v zimě byl doopravdy sníh. Hodně sněhu.

Jedno cvičení bylo i s tankisty z Přáslavic. S UAZem jsem jezdil ve vyjetých kolejích od tanků, kde se z cest stávalo bláto sahající minimálně ke kotníkům. Takže zima, promrzlý, mokrý a k tomu týden zablácený. Jak vypadalo auto snad nemusím vysvětlovat. Když jsem mohl spát, tak jsem chodil spát do auta. S mým metrem devadesát, to byla na zadním sedadle skoro až groteska. Ale v autě jsem měl spacák a dvě deky, a byla v něm menší zima než ve stanu. A taky smrad od týden nemytých spolubojovníků byl omezen na smrad nemytého mě samotného.

Mám dnes sice trvale sešroubované zápěstí, ale díky celoživotním sportovním aktivitám si troufnou tvrdit, že toho, po fyzické stránce, zvládnu ještě dost. Proto jsem nedávno přemýšlel (a to i díky některým zdejším chcimírům, kteří chciválky pravidelně posílají na ukrajinskou frontu), jestli bych i já narukoval.

Mám dospělé dítě, které se již nějaký pátek o sebe umí postarat. S manželkou spolu žijeme třicet let. I ta se o sebe umí postarat a trochu jsme se i snažili, abychom na důchod jen nepřežívali. Vůbec netuším, jestli bych se přihlásil dobrovolně. Asi ne. Pokud by však povolali můj ročník (a to, nalijme si čistého vína, by musela být armáda v poradně řiti), šel bych. Zřejmě by mě dali zase někam jako řidiče, neb jsem z vojny odcházel jako velitel automobilového družstva a řidičské zkušenosti mám pořádné. Nebo bych skončil někde v kanclu. Každopádně si myslím, že bych se na nic nevymlouval a šel bych.

Podotýkám na závěr, že nejsem žádný hrdina a je dost možné, že v případě konfrontace se skutečnou válkou, kde se doopravdy bojuje o život, bych se dost možná posral strachy.