Šikanuji, tedy jsem

Měl jsem možnost se nejednou osobně seznámit s pojmem šikana mladistvých. Vůbec mě to netěšilo a už vůbec mě netěšilo, že šikanu musím hlásit. Bude to delší čtení.

Pracovně jsem musel řešit šikanu jak ze strany napadeného, tak ze strany "vykonavatele šikany". Z jedné i druhé strany mi to bylo nepříjemné. Jenže řešit jsem to musel a vlastně i chtěl. Byla to moje práce. Dokonce i já sám jsem se stal podezřelým z šikany na mladistvém.

Nechci dlouze představovat, co je to NZDM (nízkoprahové zařízení pro děti a mládež). Stačí, když si představíte něco jako klub, kde mohou děti ohrožené životem na ulici odpoledne (většinou od 14 do 18h.) trávit svůj čas. Sociální pracovníci tam pro ně vymýšlí programy všeho možného druhu. Ve zkratce jde především o to, aby tyto děti viděly, že volný čas jde trávit i jinak, než pokuřováním trávy v parku na lavičce, či prodejem perníku jiným. A prodej perníku se jim opravdu vyplácel, pokud byly mladší 15 let. Tady je šikanovali a využívali zase ti starší. Mladí z toho měli provizi a věděli, že půjdou maximálně na chvíli do pasťáku, pokud je při prodeji chytí. A stejně, když do toho pasťáku měli nastoupit, tak jeden po druhém brečeli, báli se a nechápali. Mimochodem, pobyt v pasťáku je téma na další dlouhý článek.

Do NZDM jsme mohli vpustit jen toho, kdo nebyl sjetý, opilý, nebo byla jistota, že nebude dělat problémy. Jednou jsem tam však vpustil kluka, který se posléze začal projevovat jako, s prominutím, magor. Já jej tehdy špatně odhadl. Začal napadat ostatní děti, sprostě nadával a kolegyni vyhrožoval, když se jej snažila okřiknout, že ji zlikviduje i s rodinou. V tuto chvíli máte jen dvě možnosti. Buďto se s ním rozloučite a on klub opustí dobrovolně, nebo zavoláte policii. V tomto případě jsem se rozhodl, že jej z klubu vyprovodím sám bez policie. Přeci jen můj metr devadesát, sto kilo napumpovaných svalů, břišáky jako vánočka a hrubý hlas (dělám si legraci... mám 105kg) funguje na padesátikilového klučíka jako varování. A on, sice s hromadou sprostých urážek, klub nakonec opustil. Druhý den ráno mi volala paní z OSPOD, jestli bych se za ní nemohl zastavit. Mezi čtyřma očima mi pak řekla, že si byl na mě klučina stěžovat, že jsem jej zbil a jeho sestru následně pronásledoval až na autobusové nádraží, kde ona přede mnou raději nasedla do prvního autobusu a odjela. Protočily se mi panenky a už jsem se viděl, jak před porotou budu dlouze vysvětlovat, že to není pravda. Pracovnice OSPODu mě však uklidnila. Onen kluk žádnou sestru nemá a ona ví, že si vše vymyslel a že byl sjetý. Pak jsem ji donesl kamerový záznam z klubu, který zhlédla následně i policie, a vše bylo vyřešené. Viděli, jak se v klubu choval a že jsem se jej ani nedotkl, jen jsem jej rázně směroval k východu.

Jak jsem výše psal, se šikanou mladistvých mám zkušenosti. S těmi chlapci, ale i dívkami jsem se o tom bavil snad tisíckrát a snažil jsem se pochopit, proč se tak děje, proč to dělají. Šikanovat se nechají převážně moc hodní, slabí, ustrašení, nevěřící sami v sebe, fyzicky slabší a ti, které nikdo neochrání (včetně rodičů). Mohou to být i děti, na které toho rodiče nakládají moc v přesvědčení, že jejich dítě musí vše zvládnout. A ty děti to nezvládají. Vybavují si chlapce, který se bál o šikaně mluvit, protože mu táta neustále předhazoval, jaký on byl tvrďák, jak se všemi hned zametl a jak si dokázal sjednat pořádek. Ten kluk nechtěl tátu zklamat, a tak raději mlčel. Měl strach, že je oproti tátovi sračka.

Kdo šikanuje? Může to být někdo, kdo má vlastně také strach, je neúspěšný, ale rychle zjistí, že tento strach lze přenést na jiné a využije toho, protože jiní mají větší strach než on. Dále to jsou napumpováná ega od narození. Ega v nich pak živí většnou zase otcové, protože táta je v jistém věku dítěte nesmrtelný a hlavně vzor. A je úplně jedno, že tento vzor je agresivní i za volantem, a pak do sebe v hospě klopí jeden škopek za druhým a následně večer pro jistotu zbaběle zmlátí mámu, když přijde opilý domů.

Další je příklad, že já jsem v něčem horší, pomalejší, hloupější, ale ty se mi, ty zmetku chytřejší, nebudeš smát, že jsem zaostalejší. Síla, zastrašovani a svaly zde tvoří velkou množinu uspěchui pro šikanu. Nikde není psáno, že ti chytřejší vyhrávají ve všem. Naopak. Ti méně chytří mají něco navíc. A tím je zjištění, že moje šikanózní chování je uspešnější, než tvoje ustrašené a slušné chování.

V neposlední řadě jsou tvůrci šikany tii, kteří tráví většinu života na ulici. A je jedno, že na ně rodiče kašlou, nebo jsou rodiče v base a babi s dědou nestíhají, nebo se o ně nikdo pořádně nestará z toho i onoho důvodu. Oni jsou vychování ulicí jako smečka. V té smečce platí jasná pravidla, kde jsou starší šakali, kteří mladé šakaly všemu naučili, ale zároveň po nich chtějí disciplínu a oddanost.. A tim myslím oddanost úplně ke všemu, o čem se nám ani nezdá, protože my žijeme v jiném světě. Starší šakali jednou odejdou a mladší převezmou jejich roli. Přesně jako ve smečce. Na ulici to ani jinak nejde. Ulice má svá jasně daná pravidla.

Šel jsem na vojnu ještě na dva roky. Šikana tam nějaká byla. Ovšem nic, z čeho by se měl člověk složit. Brali jsme jako samozřejmost, že my mladí budeme pucovat záchody i cimry a chodit na službu do kuchyně. Nikdo nás nemlátil, nikdo nám nevyhrožoval likvidací. Za půl roku přišli další mladí, a my si oddechli, a pak po jejich měsíci v přijímači, kdy se rozptýlili do rot, začali čistit cimry, hajzlíky a škrábat brambory oni. Opravdu jsem na vojně nezažil šikanu. Jen klasický postup, kdy se nejhorší práce dědí pravidelně co půl roku. U nás v kasárnách si tím prošli všichni a všichni byli spokojeni a hlavně v klidu.

Co tim chci říct. Kluci, které jsem řešil jako ty, kteří šikanují, neprošli tím, čím já na vojně. Oni znají jen tu "sílu", přes kterou vše tlačí. Nepoznali nikdy hierarchii, kdy vše automaticky a samospádem přechází od nováčků k dalším nováčkům. Nikdy nedostali za uši od starších, že něco přehánějí a tím dělají pakárnu ostatním. Znají jen tu sílu.

Jako sociální pracovník jsem měl v gescí kluka, který by mohl být vrcholovým sportovcem snad ve všem. Každé letní prázdniny jsem jezdil jako instruktor na tábory. Týden z toho byl vždy sportovní tábor pro 15 vyvolených. Nemusím se moc rozepisovat, ale tento tábor byl pro mě vždy za odměnu. Celé letní prázdniny jsem nebyl doma. Vždy jsem akorát přijel v neděli domů, vzal si čisté prádlo a manželce nechat na vyprání to špinavé.

Co jsem však na těch prázdninách zbožňoval, byl onen sportovní tábor jen pro kluky (slečny prominou). S kolegou jsme vždy vybrali 15 kluků a těm jsme celých sedm dní nedali vydechnout. Chodili jsme s nimi na dlouhé túry, kluci museli plnit úkoly a hráli jsme s nimi sportovní hry všeho možného zaměření. Ani chvíli přes den neměli čas na mobil, na nic. Kluci makali od sedmi ráno, do sedmi večer včetně rajónů, a i pak, kdy mohli trávit volno na pokojích, stejně chodili do společenské místnosti a do desáté večer jsme vymýšleli hry. Kouzelné bylo, že plno her vymysleli sami kluci a my s kolegou jsme se jen přidali.

Jedno léto jsem tam protlačil onoho kluka, který měl se šikanou neustále problémy a také on sám byl hodně problémový. Ten kluk je sportovně velmi nadaný. Jen měl tu smůlu, že jeho nadání nikdo z rodiny nerozvíjel. Táta v base. Máma žila s přítelem, který peníze na obživu sháněl hodně podezřelým způsobem a vůbec neřešil, že jeho nevlastní kluk si užívá života za otčímovi peníze, které mu krade z hrníčku na poličce. Ten kluk šikanoval ve škole jiné kluky. Nakonec mu museli odevzdávat nejen svačiny, ale chtěl po nich i peníze přesahující výši jejich kapesného.

Jednoho dne mi volali z policie, že si pro kluka musí jet přímo do školy, protože začal spolužáky vydírat a jim vybraná částka šla do tisíců. A já, jako jeho sociální pracovník, jsem měl být přitomen. Pro mě strašný zážitek. A to už jsem předtím s cajtama jel pro mladistvého vraha. Ten kluk se ještě ve škole počůral strachy. A to před těmi, které šikanoval. Brečel a čtyři hodiny na služebně s ním nebyla řeč, jak byl mimo. Výslech nešel udělat.

Kluk věděl, že v září nastupuje do pasťáku a já si u kolegy a ředitelky protlačil, že jej začátkem srpna vezmu na sportovní tábor. Ani po letech jsem nikdy nezalitoval, že jsem jej na tábor vzal. Byl tam úžasný. Poprvé zažil, co je to kolektiv a že jeho osobní vášně nepřesáhnou vášně kolektivu. Ostatní kluci se s ním vůbec nesrali a pokud něco pokazil, dali mi to patričně sežrat. Na druhou stranu jen vyzdvihovali do nebes, když jim svoji šikovností přihrál body.

Střih... Říjen a před klubem NZDM kolo, ze kterého seskakuje onen klučina, který měl na půl roku zařízený pasťák. Musel prý z pasťáku zdrhnout, aby se na nás do klubu přijel podívat, protože mu to chybělo. To kolo ukradl a ujel na něm přes třicet kilometrů. A to vše i přesto, že věděl, že mám ohlašovací povinnost a musím hned volat cajty. A než jsem zavolal, řekl mi kouzelnou větu: "Já vím, Peťo, že mě musíš naprášit. Já vás jen chtěl vidět.

Samozřejmě, že po mém telefonátu jen během pár minut vyzvedla hlídka PČR a odvezli jej zpět do pasťáku. Možná jsem divný, možná mám na život špatný názor, ale tito kluci mě moc baví. Já vím, že za pár let většina z nich skončí místo pasťáku v base... ale oni nikdy nepoznali, že kromě černé existuje i bílá. A když jim tu bílou ukážete, dovedou být kouzelní, i když to jsou sígři.

Nejde zachránit každý. To jsem si uvědomil mnohokrát. Jde však i těm nezachranilelným ukázat, že se život dá žít i jinak, než neustálým ukazováním svalů.