Pacient Robert

Lidé přijímají svůj osud všelijak. Zvláště pokud jim onen osud do cesty postaví překážku, která se přeskočit snad ani nedá.

Mám přesně čtyři týdny po operaci zápěstí. Bolesti už dávno povolily na snesitelnou úroveň a tak už jen vyhlížím příští týden, až mi sundají sádrovou dlahu a začnu s rehabilitací.

V nemocnici mě dali na pokoj k zarostlému hubenému chlápkovi nejasného věku. Jen jsme se pozdravili a on bez jakéhokoli dalšího zájmu o mě dál sledoval televizi. "No super," pomyslel jsem si, "to bude zábava."

Čas běžel pomalým nemocničním tempem, oba jsme tam leželi bez vzájemné konverzace a já koukal na televizní pořady, na které bych se nikdy nedíval, protože zarostlý kolega měl ovladač ve své moci. Jsem kuřák, tak jsem si po poledni řekl, že si zajdu dát ještě cígo, když budu mít na několik dalsich dní útrum. "Jestli jdete kouřit, tak to řekněte té vysoké sestře, ta druhá vás nebude chtít pustit," protnula jeho slova naše mlčení. Poděkoval jsem za info a v županu vyrazil za nikotinem.

Co čert nechtěl, na chodbě jsem potkal tu druhou. A seřváno jsem dostal důkladně. Podobné seřvání bylo naposledy od mámy ve čtvrťáku, když jsem odešel ráno do školy a vrátil se pozdě večer, neb jsem si během vyučování domluvil se spolužačkou doučování u jezera v trávě.

Vrátil jsem se z cíga a zarostlý hubeňour se na posteli smál. Prý slyšel až na pokoj, jak po chlapovi po padesátce řve sestra kolem třiceti. Tímto byla bariéra ticha zbourána a s kolegou jsme se dali do řeči. Prokecali jsme čas až do té doby, než mu někdy večer přišli dat oblbovák a injekci proti bolesti, aby se vyspal. Před tím jsme si s Robertem potykali. Já usnul chvíli po něm a hned ráno v 7 mě vezli na sál.

Na sále jsem byl přes 4 hodiny a když mě po poledni dovezli zpět na pokoj, divil se Robert, co tam se mnou tak dlouho dělali. Až do večera jsem pak střídavě dřímal a kecal s Robertem. Prdel byla, že snad pokaždé co jsem usnul mi přišla sestra změřit tlak, vyměnit kapačku, prostě mě probudit. Ale zase jsem byl rád, že co hodinu nechodila s rektálním teploměrem.

V deset večer jsme s Robertem dostali do kanyly noční koktejl proti bolesti a za další hodinu včeličku s opiátem do stehna. Zatočil se se mnou svět a byl jsem v limbu. V jednu hodinu ráno mě probudila bolest, kterou však překonalo "vymítání ďábla". Robert nemohl ležet jinak než na zadech. Znáte to, při spánku se svaly spodní čelisti uvolni, brada klesne a nejeden začne chrápat. Jenže tohle nebylo obyčejné chrápání. Jeho hrdlo dokázalo překonat hladinu intenzity zvuku snad až přes 150 decibelů. Navíc Robert vydával i jiné zvuky, které jsem nedokázal nikam zařadit. Zavolal jsem sestru, ve dvě rano si nechal dát další injekci na bolest a do rána ještě něco naspal i přes Robertův koncert.

Následný den jsme opět proklábosili, v noci další vymítání dábla. Čtvrtý den ráno mě pustili domů. Rozloučil jsem se s Robertem a popřál mu, ať mu je brzy lépe. Doslova mě zaskočilo, když mi se smutkem v očích odpověděl, že už to asi vzdává.

Proč? Protože si Robert za poslední měsíce užil své a nic v tom nebylo pozitivního. Před pár měsíci nešťastně spadl ze schodů a nenávratně si poškodil kyčelní kloub. Robert není z našeho okresu a v jejich nemocnici výměnu kloubů nedělají. Takže musel k nám. Operace proběhla dobře a i začátek následné rehabilitace byl o.k. Jenž brzy nastaly problémy. Tělo začalo umělý kloub odmítat a v místě operace se vytvořil zánět. Musel znovu do nemocnice a kloub mu vyndali. V den, kdy já odcházel z nemocnice, ležel Robert na své posteli ve stejné poloze přesně 110 dní. Říkal mi, že chodil dvakrát týdně na sál a tam mu ránu čistili. Pak už bylo riziko jej stále uvádět do celkové narkózy, takže byl na sále uspáván jen od pasu dolů. Infekcí byla zasažena i stehenní kost, tak při plném vědomí slyšel, jak mu ji část odřezávali.

Robert není z našeho okresu, jeho manželka pracuje do 17:00, tak za ním mohla jezdit jen v sobotu. Mají spolu třináctiletá dvojčata a až do povodní je vídal jen jednou týdně. Já do nemocnice nastoupil dva dny po povodních, které u nás byly velké. I v Robertově vesnici byly povodně. Jejich dům voda nezasáhla, ale spadlý most rozdělil vesnici na dvě části. Nejezdil ani autobus, takže za Robertem rodina o víkendu nemohla.

Robert jen čekal, až se mu zánět v noze uplně vyléčí, aby mohl alespoň sednout na kolečkové křeslo. Jestli bude mít ještě někdy pravou kyčel mu nikdo nedokázal říct.

Odcházel jsem z nemocnice po těžké operaci, ale s minimálním šrámem na duši. Já se s nehybným zápěstím naučím v pohodě fungovat za pár měsíců. Robert zažíval skoro sto dnů neuvěřitelné bolesti. Netušil jak vše nakonec dopadne a se svou rodinou měl kontakt převážně jen po telefonu. Celou dobu mohl jen koukat na televizi a luštit křížovky. Za sto dnů v nemocnici bez pohybu přišel o šedesát kg.

Když jsem šel po týdnu na převaz, šel jsem také navštívit Roberta. Nebyl tam. Den předtím jej konečně odvezli do rehabilliťáku. Snad už dostal konečně šanci myslet jinak, než že už to vzdává.

P.S. Roberte, tvé chrápaní by mělo vstoupit do Guinnessovy knihy rekordů!