Opustil jsem definitivně sociální služby

Bude to delší čtením.. Opustil jsem práci, která mě bavila jako žádná jiná. Někdy náročná emočně, většinou však krásná a věřím, že i potřebná.

Nic proti učitelům a pracovníkům ve státní správě. Ale snad až na vyjímky si můžete chrochtat blahem. A to pocházím z učitelské rodiny. Pracovníkům v sociálních službách pšenka nekvete už desetiletí a hned tak nepokvete. Pokud teda neobchodují s chudobou. Ovšem to není žádná sociální práce. To je příživnictví na sociálním systému, který je u nás dlouhodobě nastaven velice špatně. O tom všem možná někdy příště.

K práci v sociálních službách jsem se dostal jako slepý k houslím. Byl jsem osloven a řekl si, že ten poloviční úvazek tedy zkusím. Nastoupil jsem do Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež. Každý všední den od 14 do 18h. Výplata titěrná a to jsem ještě každý měsíc projel cca. 4 tis. vlastním autem, protože jsem dojížděl. Jenže od prvního dne mě ta práce tak nadchla, že jsem si tam za pár dnů připadal, jako bych v životě nic jiného nedělal.

Dečka, grázlíci jaké si jen dovedete představit. Ale přijali mě hned. Možná i proto, že můj předchůdce po nich chtěl jen pořádek a disciplínu. S tímto mají tyto děti problém i v běžném životě a nepotřebují tedy chodit do klubu, aby tam seděly s rukama za zády a poslouchat příkazy a zákazy, a za každé sprosté slovo mít trest třeba v tom, že týden do klubu nesmí.

Po třech měsících jsem dostal nabídku na plný úvazek s platovým výměrem, se kterým chlap rodinu neuživí ani kdyby se rozkrájel. Popravdě řečeno, moc jsem to neřešil. Byla to doba, kdy jsem si říkal, že zůstanu klidně rok doma a budu si sám platit sociální a zdravotní.

Dělal jsem předtím obchodního zástupce velké firmy a můj region byly západní Čechy. 12 let jsem v pondělí vyjížděl ve tři ráno směr Plzeň a končil v odpoledních hodinách na Rozvadově, a pak se vracel večer do Plzně na hotel. Úterý Karlovy Vary, Sokolov, Cheb. Ve středu Domažlice, Klatovy a ve čtvrtek Rokycany a Praha, abych se domů vrátil pozdě večer. Pokud byla po cestě nějaká kalamita, tak klidně až v pátek ráno. Ročně jsem najezdil přes devadesát tisíc km, vydělával nadstandardně, ale 12 let jsem viděl dceru jen o víkendech. Byl jsem vyhořelý a tak jsem nakonec dal výpověď.

Za tu dobu jsem viděl nepočítaně bouraček. U Tachova mě zasypal návěs kamiónu, který vzal zatáčku až moc zostra. Kolega, který se mnou ve tři ráno v pondělí vyjížděl směr jižní Čechy u Vyškova sejmul ve stotřiceti paní, která se opilá v pět ráno za tmy rozhodla přeběhnout dálnici. Jel jsem padesát metrů za ním a řeknu vám, že doslova masakr. Kolega už nikdy nesedl za volant i když to nebyla jeho chyba. Dnes prodává a servisuje kola a na kole i jezdí.

V klubu pro náctileté hned od prvního dne doslova pecka. Energie tolik, že by probudila i mrtvého. Místy to tam bylo jako v úlu. Děti viděly, že se se mnou dá bavit úplně v klidu, že když mi řeknou vole, že nejsem pohoršen, a že naopak nemám problém jim odpovědět úplně stejně. Postupem času mi došlo, že je pro ně nejvíce to, že dospělý sestoupí na jejich úroveň, ale zároveň si ponechá autoritu, přes kterou nejede vlak. A jeden po druhém to začali respektovat a brát jako fakt. Mohli mi tykat (na vykání já moc nejsem ani mezi dospělými). Navíc na nich bylo znát, že se najednou mají s kým pobavit, že existuje někdo, kdo je poslouchá a zasměje se s nimi nad koninou, která dospělým v jejich sociální bublině většinou nic neříká. Koneckonců z domova neznají, že by s nimi někdo z dospělých hovořil v jejich stále ještě dětské rovině. Přišel jsem na to, že ono naslouchání je pro ně nejvíc, co jim můžete poskytnout. Někdy se chtěli jen vypovídat a nechtěli slyšet moudra dospělého. A jindy naopak chtěli slyšet dospělý názor. Dospělého, který vyrůstal v harmonické rodině, což oni neznali.

Hned od prvního roku mé služby v sociální oblasti jsem začal s dětmi jezdit na letní tábory. A řeknu vám, že další pecka. První dny neskutečná pakárna, kdy jsme s kolegy a kolegyněmi skoro nespali, protože děti vymýšlely hovadiny převážně v noci, a někdy bylo hodně náročné je ukočírovat. Např. jsem první tři noci spal ve spacáku na chodbě mezi pokoji, protože samé kraviny je napadaly až od desáté večer. Ale ještě jednou opakuji. Neměnil bych ani za zlatého bludišťáka.

Byl to pro nás děsný zahul, ale ty děti konečmě v životě poznaly, že život je i o něčem jiném, než se jen poflakovat po městě, prát se a dělat problémy. Tábory v drtivé většině končily tak, že do jednoho ti mladežníci nechtěli domů. Někteří poslední večer plakali, protože za ty dny prožili tolik, co nepoznali za celý jejich dosavadní život. Byli kouzelní a úžasní a my jsme věděli, že je stejně vrátíme do toxického prostředí, kde se kouzlo a úžasnost vytratí během pár hodin.

Hlavně jsem si maximálně užival týden sportovního tábora, kdy jsme byli s kolegou (bývalým policistou) sami na šestnáct kluků. Vyvrhelů společnosti, a těch nejostřejších, kterých se bálo široké okolí. Byli a jsou to grázli. O tom žádná. Mnozí už skončili, nebo brzy skončí za mřížemi. Jenže ti kluci do jednoho byli sportovně založení a najednou dokázali při různých kláních spolu týden spolupracovat. A to i mlaďoši ze dvou znepřátelených gangů. Nikdo nikdy nezdrhl, neudělal problém a pokud nějaký nastal, tak jsme jej během chvilky vyřešili v naší komunitě. A víte co pro mě bylo největším překvapením. Že ti největší grázli měli strach jít večer do lesa na stezku odvahy. Samozřejmě, že ne všichni, ale to vysoké procento mě překvapilo.

Jak už jsem psal. Nedali jsme jim za celý týden vydechnout. S kolegou jsme si vždy na konci tabora říkali, že tolik dřepů a kliků už nikdy v životě neudelají. Také chodili kopřivovým hájem a nesměli vydat ani hlásku. Sprchovali se studenou vodou, běhali donekonečna kopce, ale zároveň hráli všechny možné hry, které do té doby ani neznali. Člověče nezlob se od té doby nesnáším. Snad tisíckrát jsem ho hrál každý večer pořád dokola. A jejich nadšení, když moji figurku poslali zpět do domečku, nenávidím 😂

Pokud museli kluci projít kopřivovým hájem, prošli jsme jim nejdříve já a kolega. To samé se studenou vodou. A ti hajdaláci si pak stopovali, jestli nás v čase předeženou. Mohu vás uklidnit. Někteří mě a kolegu předehnali o parník. To samé a fotbalem. První klání vypadalo tak, že si vzájemně přelámou hnáty. Až jsme jeden tábor pozvali na den dva kamarády, kteří stále hrají okresní přebor. Ti vytvořili dvě družstva. Tolik keců, že ten hraje s tím a ne s oním bych vám přál zažít. Kamarádi a nimi dopoledne udělali fotbalový trénink se vším všudy. Po obědě proběhla taktika a odpoledne zápas. A najednou jako bychom měli na táboře profesionální fotbalisty. Sice se za zápas stihli 2x poprat, ale jinak fotbal se vším všudy. Ti kluci to už nikdy nezažijou.

Tábory byly v lese na samotě ve staré hájovně,. Kluci si museli vařit sami a přál bych vám vidět, jak se dohadovali, jestli udělají řízky, nebo jen osmaží vajíčka. Mimochodem, sežrali toho za týden tolik jako speciální vojenská jednotka na manévrech. A další mimochodem, byly dny, kdy se jejich uvařené jídlo nedalo jíst. Nedalo se však jíst jen pro nás zhýčkané dospělé. Oni zdlabali úplně všechno a s chutí. Tatrankami, co jsme s kolegou nakoupili, bychom mohli vydláždit vjezd u rodinného domu. A všechno ti kluci snědli. Byly dny , kdy jsme s kolegou nahlas uvažovali, jestli nesní i nás.

Moje tři nejsilnější zážitky z práce v sociálních službách.
První:
Mladík, šestnáct let. Lehké drogy, jeho každodenní samozřejmost a jejich distribuce jeho obživa. Jednoho dne zmizel a to až tak, že na něj byl časem vydán zatykač, před kterým se schovával po různých squatech. Objevil se v hledáčku policie jako celostátně hledaný. Cca. po půl roce přišel do klubu. Všem jsem vždy říkal, že mám ohlašovací povinnost a proto činy, které by je mohly dostat do maléru musím hlásit. Takové malé STB jsem byl. Ten mladý chlapec, který měl už 17 let, za námi přišel do klubu. Řekl mi co chtěl říct a věděl, že zvednu telefon a budu volat cajty. Na to mi jen řekl, že s tím počítá, že už jej nebaví se schovávat, a že si půjde raději sednout, ať už to má za sebou. V klidu počkal až zavolám, a až si pro něj přijdou. Od té doby jsem o něm neslyšel, a doufám, že už je z basy venku.
Druhý:
Holka 15 let, jejíž máma skončila v base za podvody a zároveň byla alkoholička a feťačka. Ve vězení měla její máma nařízený detox. Tehdy nemůže mít žádné návštěvy. Jakmile jím úspěšně prošla, začal jsem s tou mladou nezletilou holčinou za její mámou docházet do věznice jako doprovod. Nikoho jiného na tuto "službu" neměla. Chodili jsme tam s ní za její mámou jednou měsíčně v sobotu. Co vám budu vyprávět. Ona návštěvní místnost v base není nic příjemného a ta procedura, než jsme se tam přes vrátnici dostali, taky nic moc pro mladou slečnu. Ale na těch návštěvách bylo patrné, jak je ta slečna šťastná, že vidí mámu konečně střízlivou a může s ní pokecat. A jak se těší, až mámu pustí domů.
Třetí:
Kluk do patnácti let. Neskutečně sportovně založený. A chytrý jako opice. V klubu jsme měli ping-pongový stůl a já jej učil hrát. Chodil každý den a každý den jsme hráli půl hodiny a u toho jsme kecali o všem možném. Zároveň to však byl grázl, který šikanoval spolužáky až tak, že je mlátil a dělal jim věci, o kterých bych chtěl raději pomlcet.

Jednoho dne mi volala policie, že si pro kluka jedou rovnou do školy a že u toho mám být přítomen jako jeho sociální pracovník. Pro mě hrozná zkušenost. Věděl jsem, že to je hrozný výlupek a svůj následující osud si na pár let zaslouží. Ale stále to bylo dítě. Tehdy to pro mě byl stašnýný zážitek. Strachy se počůral a brečel jako malé mimino. Skončil v pasťáku 30 km od našeho klubu. Byl tam od května a v řijnu se v klubu objevil, že si se mnou chce zahrát pingpong. Volal jsem do pasťáku, ti zalarmovali policii a ta si pro kluka přijela. Trvalo to asi hodinu a po celou dobu jsme hráli pingpong a kecali, jak se v pasťaku má. A co pro mě bylo nejvíc. Ten kluk z pasťaku utekl (není to vězení), ukradl kolo a na něm ujel v říjnu 30 km. Ne za rodinou, ale do klubu, kde mu bylo fajn. Říkejte si co chcete, ale pro mě to hodně znamenalo.

Protože jedním z našich sponzorů byla i místní radnice, často jsem jednal s tehdejším starostou. Kandidoval za stranu, kterou jsem nikdy nevolil a on věděl, jaké mám k jeho straně výhrady. Ale byl to rovný a férový chlap, který naslouchal, když naslouchat měl.

Měli na radnici nějaký problém s financemi a jednoho dne mi volal, že možná nebudou mít na provoz klubu finance na další rok. A že obyvatelé města klub stejně nechtějí. Sídlili jsme v prostorách města. V onom městě byla (možná, že stale je) na náměstí cukrárna, kde prodávali vynikající vanilkovou zmrzlinu. Tam jsme se onoho léta, kdy to vypadalo, že klub na podzim zavřeme, se starostou sešli. Nikdy jsem neměl s profesionálním politikem, navíc ze strany, kterou nemusím, lepší rozhovor. Tehdy mi řekl něco ve smyslu, že náš klub lidé berou jako doupě mladých feťáků, a že si nepřejí, aby jej město dále sponzorovalo. Snažil jsem se mu vysvětlit, že obyvatelé města by měli být rádi, že ty děti na 4 hodiny každý den v klubu něčím zaměstnáme a oni po tu dobu ve městě nedělají brajgl. Říkal jsem mu, co všechno spolu děláme. Ten rok jsem také sehnal i nějaké peníze z dotací EU (mimochodem otřesné martirium a hromada papírování) a vybavili jsme zkušebnu. Ti kluci uměli asi jen tři akordy, ale hodně je to chytlo. Založili skupinu s názvem Odpadlíci. Nic jim neštimovalo a bicí byly úplně někde jinde než kytary, ale ti kluci nakonec nikdy nechtěli jit v šest večer domů. Jsem po tátovi trochu muzikant a ti kluci fakt hráli mizerně. Ale kdybyste zažili ty jejich emoce, tak byste je tam také nechali muzicírovat do osmi večer

Po mém rozhovoru se starostou jsme měli v klubu do týdne "přepadovku" z místního úřadu. A musím uznat, že opět pecka. Na vlastní oči viděli, jak se dětem věnujeme a dámy z "přepadovku" se samy zapojily do chodu klubu. S holkama dělali náramky a poslechli si píseň, kterou kluci ve zkušebně zkusili zahrát naživo. Něco strašného to bylo. Jenže ta "přepadovka" svůj účel splnila. Další můj obrovský zážitek.

A proč jsem s touto prací skončil? Za pár let půjdu do důchodu. A věřte mi, že průměrný měsíční čistý výdělek kolem 30 tis. je obrovská slabina. Navíc nikdy nevíte, jestli budete mít práci i následující rok. Ta nejistota je obrovská. Byly roky, kdy jsem polovinu pracovní doby věnoval funraisingu. Já nešel pracovat s mládeží proto, abych si na svoji práci musel nejdříve sehnat peníze.

V neposlední řadě opět skloním poklonu všem slečnám a paním, které vykonávají službu v domovech důchodců, v rehabilitačních zařízeních i v domovech paliativní péče. Možná si to neuvědomujete, ale jejich práce je neskutečně fyzicky náročná a o psychické stránce snad ani nemusím vyprávět. Vážně je obdivuji a mají můj nekonečný respekt. Starejte se o nemohoucí, nebo i lidi, kteří mohou každý následující den zemřít a doneste domu na výplatu jen něco málo než je minimální mzda. Oproti nim jsem byl někde jinde. Jenže jinde bez budoucnosti. Tak jako ty slečny a paní, kterým bychom se měli klanět.

Nezapomenu na jednoho kolegu (chlapů je v této oblasti obrovský nedostatek), kterého jsme přijali na rok, protože jsme na něj dostali peníze z EU. Byl výborný. Každá firma by si jej nechala. Jenže skončila dotace EU a najednou nebylo na jeho výplatu. Tehdy mi řekl, že by se mohl vysrat na nějaké sociální služby a šel do fabriky na třísměnný provoz. Moc se mu tam nelíbí, ale má své jisté. Každý rok navýšení platu, k tomu bonusy, o kterých si v sociální sféře mohl nechat jen zdát a hlavně jistota. Ta jistota v sociálních službách chybí.

Tuto práci pro peníze nikdo nedělá. To snad ani nejde. Proto říkám všem učitelům, buďte rádi za to, co máte. Nejeden pracovník v sociálních službách má stejné, nebo podobné vzdělání, ale žádný nedosahuje vašeho mzdového průměru. Přitom je tato práce stejně potřebná, jako ta vaše. Proto říkám, že každý učitel by měl jít na tříměsiční stáž do sociálních služeb s platem v těchto službách

Já tuto činnost definitivně opustil a vrátil se tam, odkud jsem kdysi vzešel. Ke strojařině. Jestli toho lituji? Ano. Ale nebudu dál pracovat tam kde nemám jistotu, že tu práci budu dělat i za pár let. Navíc se důchod blíží a za tak mizerné peníze není dobré si výpočet důchodové částky snížit. Řeknu vám narovinu. Kdyby mi stát garantoval stejné peníze jako učiteli mého věku a praxe, tak se do sociálních služeb vrátím okamžitě.