Odsoudit? Ne. Oslavovat!

Jsem sportovní maniak. Hádám, že ještě pár let, a budu s nadšením sledovat i šachy. Vidět šachy na letní olympiádě, to by byla teprve síla. Samozřejmě myšleno v legraci.

Sportoval jsem hodně. Začínal jsem jako prcek s orientačním během. Následně jsem netoužil na prvním stupni základní školy po ničem jiném, než se dostat od páté třídy do sportovní školy. Tam jsem se dostal a pro mě to bylo větší štěstí, než kdybych na Vánoce rozbalil auto na dálkové ovládání, kolo Favorit, pytlík céček, stavebnici Merkur a autodráhu.

Časem jsem se postupně dostal do výběru Severomoravského kraje a pak jako dorostenec i do reprezentace. Tam však, kromě závodů v Pirně v tehdejší NDR, nic světoborného. Nafasoval jsem tretry Puma, v té době u nás pecka jedna z největších, které mám stále schované. Jsou to tretry s dlouhým hrotem na škváru, kde se daly hroty vyměnit za menší hroty na tartan. Dcera kdysi dělala atletiku také a v Německu jsem ji koupil tretry. Oproti těm mým byly lehké jako peříčko.

S nástupem puberty na střední škole jsem však více a více dával přednost chatám a pařbách na nich, a "vrcholová" atletika šla postupně do kopru. Na soustředěních i závodech byli mými největšími kamarády oštěpař a koulař. Jeden kouřil už od 15 a druhý od 15 pil pivo. Jak se říká, byli to přírodní talenti, kteří tehdy těžili z toho, že jsou talentovaní. Asi tak jako já. Vždy jsem byl s nimi ubytován a na našem pokoji se odehrávalo veškeré "kulturní" dění. Mimořádné atletické tréninky to opravdu nebyly. Krásná léta 🙂

Na sport jsem však nikdy nezanevřel. Squash, tenis, badminton jsem provozoval do minulého roku, než mi natrvalo sešroubovali zápěstí. Rok jsem měl pauzu od všeho. Dnes s opatrností mohu cvičit, ale velmi omezeně. Nesmím do pravé ruky dostat více než 15 kg, ale jakýkoli pohyb je super. Nemohu jinak, než doporučit. I delší procházka, třeba se psem, je víc, než jen sedět na gauči a sledovat politické diskuse.

Jako amatérský lyžař, běžkař i bluslař, sleduji olympiádu kdy to jen jde. A to vše, včetně curlingu. V posledních pár dnech jsme zaznamenali zklamání Ledecké, Sáblíkové i Davidové. Pro mne to zklamání není.

Ledecká je borka, která nemusí nikomu nic dokazovat. Kromě snowboardu je úspěšná i na lyžích, kterým dává momentálně přednost, a věřím, že pokud by se před olympiádou snowboardu věnovala trochu víc, nebyla by pro ni žádná soupeřka na olympiádě problémem. Je to obojživelníce, která nemá konkurenci. Po dvou vyhraných olympiádách a třech zlatých teď byla pátá na snowboardu a následně sebou jebla na prdel a záda pri super G. Nic se však nezměnilo, že to je hvězda zimních sportů. Plakala a omlouvala se. Ale omlouvat se opravdu nikomu nemusí. Kdo kdy viděl sjezdovku na současné olympiádě doslova na vlastní oči, tak ví, co vše ty holky musejí zvládat na sněhu vypreparovaném v led v rychlostech, které bychom na sněhu po rovině ani autem nejeli.

Martina Sáblíková? Dokázal snad někdo u nás v zimních sportech, víc než ona? V republice, kde nemáme žádnou rychlobruslařkou dráhu, se stala živoucí legendou. Na své poslední olympiádě nenastoupila na trať 3000 m, protože měla kašlíček. A právě proto to je hvězda, protože dokázala odstoupit ze závodu, o kterém věděla, že by v něm, díky svému zdravotnímu stavu, byla páté kolo u vozu. Udělalo se ji lépe a nastoupila na pětku. Její touha se rozloučit s velebohatou kariérou byla jasným cílem, i když věděla, že cílem projede daleko za hranici svých možností. Pár dnů předtím byla nemocná. My bychom byli při její nemoci zřejmě ještě další týden na marodce, ona šla do práce makat. Kdo jste ten závod viděl, tak se tam loučila opravdová legenda, i když zajížděla časy hodně pod svým průměrem. Přijela se rozloučita a patří ji veliký dík.

Markéta Davidová. Tady se přiznám, že tápu. Další hvězda zimních sportů, i když ne tak velká, jako dvě výše jmenované, která však už dva roky lavíruje s ploténkami, což ji silné omezuje. Chápu, že ve smíšené štafetě moc chtěla nastoupit. Zároveň si však říkám, že v dnešním vrcholovém sportu, kdy se u sportovců sleduje snad i to, jestli si uprdli v ten správný čas a ve správné intenzitě, nikdo nevěděl, že na to prostě nemá. To samé se stalo v dnešním sprintu. Tam se žádná legenda neloučila. Tam se opět ukázalo, že na olympiádu neměla vůbec odcestovat. A věřte mi, že jsem poslední, kdo by ji něco vyčítal a nepřál. Pokud se její zdravotní stav ustálí, zlepší, ještě nám všem ukáže, že do špičky svého sportu patří právem. Víme všichni, co dokáže. Ale aby na olympiádě měla 69. běžecký čas z 80 startujících, je zarážející. (Přesně si to nepamatuji, ale nějak tak to bylo. Kdyžtak mě opravte).

A teď nastupující hvězda českého zimního sportu Metoděj Jílek. Kdo viděl jeho stříbrný úspěch a následnou reakci, měl možná rozporuplné pocity. Ten "ještě" kluk v 19 letech získal stříbro na olympiádě a vůbec se neradoval. Jenže ten kluk už teď chce nejvíc z nejvíce a jde si za tím. A tam se naše představy liší od těch jeho. Vůbec nemáme ponětí, jak trpí a maká, aby byl nejlepší. Jak moc bolí každý závod, každý trénink. Pokud zůstane zdráv a s hlavou nastavenou tak, jak ji má dnes, stane se z něj výrazná osobnost rychlobruslení. Ještě o něm hodně uslyšíme. Včerejší desítkou to dokázal.

Eva Abamczyková? Na třech olympiádách zlato, bronz a stříbro! Další legenda, sympaťačka, máma, frajerka s knírkem.

A úplně na závěr helma ukrajinského sportovce s portréty kolegů sportovců, kteří padli ve válce. Olympijské hry už dávno nejsou o souboji amatérů. Je to projekt, který vydělává nejen olympijskému výboru hromady peněz. A kde je kšeft, tam vznikají pravidla a vstupuje do všeho i nějaká forma politiky, aby kšeft nepřišel o chechtáky. Já onomu sportovci skládám hold. Neuhnul. Kolegové sportovci, mrtví kolegové, mu nejsou lhostejní. Ví, co sport obnáší a že jeho zabití kolegové dali přednost bránění své země na úkor okupanta, před osobním prospěchem. Kdo z nás by to dokázal? Ani on to nedokázal. O to víc se skláním před jeho rozhodnutím, kdy riskoval, že bude z olympiády vyloučen. Stále totiž platí, že olympiáda je pro sportovce nejvíc.