Nikdy nevíš, kdy to s tebou šlehne

Tento text mě „donutila“ napsat jedna diskuse zde na blogu. Slovo donutila je v uvozovkách, protože jsem samozřejmě k ničemu donucen nebyl.

Kolik z vás má vysoký krevní tlak? Kolik z vás ví, jak jsou průchodné vaše tepny v mozku? Kolik z vás si dokáže přiznat, že krev ve stolici nemusi být jen následkem hemeroidů? Nikdo netušíme, kdy to s ním může šlehnout. A když to náhle přijde, budeme mít všichni hnědku ve spoďárech a doufat, že nám někdo pomůže. Jakmile to s člověkem šlehne, může být otázkou několika minut (maximálně pár hodin), jestli se ze všeho dostane v pohodě, nebo bude potřebovat trvalou péči.

I ten Alzhaimer je pořádný prevít, který dokáže rozebrat dosud pevné rodinné vztahy na molekuly. Starat se o člověka, kterého osobnost opustila, a on je nyní někým jiným, je místy velké peklo. Neděje se tak hned, ale postupně se z člověka stane někdo jiný. Vy si pamatujete toho původního člověka, a tak srovnáváte co bylo s tím co je, a nechcete si připustit, že co je teď, je nová pravda. Někoho máte v paměti a on je teď někým jiným. Možná jiným až tak, že byste se člověku s touto osobností v normálním životě vyhnuli obloukem.

Přijde mrtvička. Je to svině. Ta svině vám může během mžiku otočit život o 180⁰. A to doslova. Může se stát, že osobnost i vzpomínky jsou zachovány, jen tělo a řeč zůstane navždy minulostí. Byli jste zvyklí na aktivní způsob života a ten během chvilky, třeba i bez varování, zmizel. Ležíte a čekáte kdy vám přijde někdo vyměnit plenu, donést jídlo, přepnout program na TV. Jen čekáte, kdy vás někdo navštíví a vy si s ním stejně nepopovídáte. Čekáte, až vás někdo na vozíčku vyveze ven, na vzduch. Po zbytek života už jen čekáte.

Nemá smysl vyjmenovávat všechny neduhy, které z člověka dokáží udelat ležáka závislého na pomoci jiných. Má smysl psát o těch, kteří se o nemohoucí starají. Obdiv všem profesionálům a hlavně profesionálkám v přímé obslužné péči jsem zde v jednom blogu již vyjádřil.

Dnes bych rád poukázal na ty, kteří se o svého rodinného příslušníka, kamaráda, kamarádku starají v domácím prostředí. Mnohdy takový člověk musí obětovat svou práci, převážnou část svého soukromí, a i jemu se docela výrazně změní život. Je to práce na plný úvazek a tu práci se nejdříve musíte naučit. Obdiv zaslouží také rodiče, kteří se starají doma o postižené dítě, které dokáže být vším možným, jen ne obyčejným ditetem. Všechna tato služba blízkému člověku je nadmíru vysilující jak fyzicky, tak i psychicky.

Je více než pochopitelně, že to někteří z nás dělat nechtějí, nebo i nemohou kvůli svému zdraví, pracovnímu vytížení. O to více bychom si měli vážit těch, kdo se více než obětuje pro jiné a berou to jako samozřejmost. Pak je celkem jedno, jestli to je pravičák, levičák, dělník, vědec, politik, nebo ve volném čase bloger.