Není pěstoun jako pěstoun

V Poslanecké sněmovně je připravena ke třetímu čtení Novela zákona o státní sociální podpoře. Pokud projde tak, jak je nyní prezentována, bude mít nejedna doprovodná organizace problém.

Znění Novely zákona je ke stažení na stránkách Poslanecké sněmovny (Sněmovní tisk 854).

Mj. zde jde o navýšení odměn dlouhodobým pěstounům. S tímto návrhem nemám žádný problém a schvaluji jej s jedním velkým ALE. Ale o tom podrobněji níže. V této souvislosti se mi však už pramálo líbí, že pokud se někde navýší, jinde se bude snižovat. V plánu je totiž snížení státního příspěvku na výkon pěstounské péče doprovodným organizacím na polovinu. Vlk se nažere, koza zůstane celá a nejeden sociální pracovník si bude hledat novou práci. A to není vykročení Novely správným směrem.

Cituji slova naši paní ředitelky: „Děláme doprovodnou organizaci pěstounů už 4 roky a dovolím si říct, že jsme v tomto profesionálové, kteří se stále budou učit. Nyní jsme spolek a z příspěvku platíme úplně vše - mzdy pracovníků, nájmy, telefony, cestovné, respitní akce pro děti, psychology, právníka, vzdělávání, pojištění... V tuto chvíli je pro nás příspěvek TAK AKORÁT. Máme a musíme mít tři kanceláře ve třech městech, protože pracujeme na rozlehlé části kraje. Místo návrhu snížit příspěvek na výkon pěstounské péče bych doporučovala, aby se vymyslel způsob, jak nevyčerpané státní dávky, které často leží na účtech OSPODů, které doprovázejí pěstouny sami a nemají na to neziskovky, dostat zpět do oběhu. OSPODy nemají šanci doprovázet v takovém rozsahu ani kvalitě jako neziskovka. Nemají na to lidi, kapacitu, čas…“ Já ještě dodám, že právě proto, že OSPODy nemají kapacitu, čas a lidi, spolupracují s organizacemi nám podobnými.

Proč tedy není pěstoun jako pěstoun?

Jsem opravdu přesvědčen, že novela je správná a nutná, ale nedostatečně reaguje na vývoj v oblasti pěstounské péče. Jak už jsem psal, vítám navýšení odměn pěstounům, i když nejsme přesvědčeni, že to povede k nárůstu počtu schopných nových pěstounů. Málokdo si uvědomuje, že pěstouni jsou frajeři (frajerky samozřejmě také), kteří se nesobecky a nezištně rozhodnou, že do své rodiny přijmou další malé členy a pomohou jim na cestě k dospělosti. Ne každý má v sobě velkou dávku empatie, sociálního cítění a rozhodnosti se pěstounem stát. Tvrdím a potvrzuji slova prof. Matějčka, že dítě nepatří do ústavu, ale do rodiny. Pěstounů, kteří spolehlivě a s citem vychovávají svěřené děti, je nedostatek. Málokdy však spolupracujeme s rodinami, kde jsou pěstouni natolik schopní a zkušení, že je radost s nimi spolupracovat a kde je vidět samotný posun dítěte.

Co se však téměř neřeší, je pěstounství na kšeft. Myslím, že mluvím za nejednoho pracovníka v této oblasti, že je správné, aby se dítě ocitlo v příbuzenské pěstounské péči (prarodiče, tety apod.). Jenže i tohoto se zneužívá a využívá a velice těžko se vše dokazuje. Stává se, že prarodiče nezvládli výchovu svých vlastních dětí a přesto žádají do pěstounské péče děti těchto dětí. Při počtu tří dětí už mají nárok na sociální dávky a s tím nárok na slušný příjem. Výchova v takových rodinách pak probíhá nadále podle zavedeného scénáře, který má název: „Vychovej se sám, jak nejlépe umíš.“ Ale nemusí to být jen touha po výdělku. Dětí, které ve své vlastní rodině zažily špatné věci a opět je špatně vychovává jiný člen rodiny, není málo.

Děti do pěstounských rodin přicházejí s různými traumaty. Mnohdy člověk nemá ani tušení, čím si konkrétní dítě muselo projít, než stát rozhodl, že má nárok žít jinde a lépe. Děti feťáků, násilníků a všelijakých individuí, jež byly nuceny žít v otřesných podmínkách, a které umí pouze přežívat ve světě „hnusu“, se najednou dostávají do totálně odlišného prostředí, ze kterého znají velice málo. S takovýmto dítětem to je pak „práce“ na mnoho let a my zde jsme od toho, aby pěstoun nebyl na všechno sám. Pěstounů, kteří by toto zvládali sami není mnoho a i oni potřebují čas od času pomoc, protože dítěti s pošramocenou dušičkou je třeba se věnovat neustále, a to vysiluje.

Máte-li někdo pocit, že vše píší proto, že se snažím, abych nebyl bez práce, pak je váš pocit správný. Nechce se mi odcházet od velice zajímavé, poučné, motivující, i když mizerně placené práce ve chvíli, kdy jsem přesvědčen, že to, co děláme, děláme dobře a že nás je potřeba.