Nemocniční péče

Nějaký ten článek o lékařské péči jsem zde již napsal. I nějaká ten pan doktor mi v diskusi také již sdělil svou obranu. Snažím se nehodnotit jednotlivce, ale globálně nastavený systém, kterému jde o pacienta, jenže ten mnohdy není na prvním místě.

Kamarád jezdil dlouhá léta se záchrankou, takže nejednu nemoc pozná daleko dříve, než kdejaký laik. Takže, když na něj přišel nedávno infarkt, věděl moc dobře, která udeřila. Bylo něco po desáté večer, doma byl sám, tak na nic nečekal a začal rychle jednat.

Kamarád je až přehnaně slušný člověk. Nechtěl tak pozdě večer nikoho otravovat, ba ani na sanitku čekat nechtěl. Bydlí dvě minuty jízdy autem od naší okresní nemocnice, takže na nic opravdu nečekal, sedl do auta a odvezl se tam sám. Nutno podotknout, že za toto rozhodnutí jsme mu všichni patřičně vyčinili. Ale stalo se a v nemocnici byl dříve, než by dokončil hovor na lince rychlé pomoci.

A tam začalo martyrium, jež nejeden člověk pochopit snad ani nedokáže. Zaparkoval na parkovišti u interny, vylezl z auta a hrudník se mu sevřel tak, že měl pocit, že jej někdo svírá vší silou ve svěráku. Ke dveřím do budovy interny mu scházelo asi deset metrů. Z oněch dveří vylezl zřízenec, tak na něj kamarád z posledních sil zavolal, že má infarkt, jestli by nedovezl křeslo a nepomohl mu dovnitř. Načež mu ten odpověděl, že když se dostal až sem, že těch deset metrů ještě ujde. Zřízenec tedy počkal, až se kamarád doplazí ke dveřím, tam jej posadil konečně na křeslo a dopravil jej na příjem.

Na příjmu byl pár minut po dvaadvacáté hodině a ležel na něm do cca. 6:30. Ležel na chodbě na lehátku. Svíjel se bolestí tak, že si i nehty na rukou polámal, jak měl křečovitě sepnuté pěsti, ale nic moc jiného se nedělo. Vlastně dělo. Službu měla lékařka neuroložka. Aby vyloučila možnost, že za kamarádovy potíže nemohou ploténky, dostal deset vpichů kolem páteře ve formě obstřiků. Marně, svíjíc se bolestí, prosil, aby jej převezli do krajské fakultní nemocnice, kde se na nemoci srdce specializují.

Několikahodinové svíravé bolesti jej psychicky i fyzicky doslova vyčerpávaly. Když požádal o nějakou injekci proti bolesti, suše mu odpověděli, že po tolika obstřicích mu teď nemohou nic dalšího dát. EKG natočeno bylo, ale i kamarád sám ví, že poté, co něco u záchranky zažil, není toto vyšetření vždy plně průkazné.

A jak tam na tom lehátku ležel a čekal, jestli se najde v celé nemocnici konečně nějaký opravdový odborník, který rozhodne a hlavně bude jednat, přišla šestá hodina, s ní cca. třicátá minuta, a v závěsu za tímto časem infarkt s pořadovým číslem dvě.

A ten způsobil, že se přeci jen jednat začalo. Telefonát do krajské fakultní nemocnice z nemocnice naši okresní uvedl do chodu sanitku, jenž s modrými majáky přispěchala kamarádovi na pomoc. Fakultní zdravotník na kamaráda pohlédl a první slova byla, jestli má bolesti. Ten mu z posledních sil řekl, že bolesti má už od desáté večer a že mu bylo řečeno, že po deseti infekcích do zad mu nic dalšího dát nemohou. Fakultní zdravotník jen zakroutil hlavou, ale zachoval loajalitu ke svým okresním kolegům lékařům, a v mžiku kamarádovi pustil do žíly látku, po které se nemocnému okamžitě ulevilo. 

Následoval velmi rychlý převoz, rychlá operace a v devět ráno už kamarád poslouchal na jipce pípání přístrojů. Týden si poležel a pak i ortel vyslechl. Mohli mu vyspravit zatím jen jednu cévu (jeden infarkt) a na druhou se kouknou až za pět týdnů, protože oba zákroky najednou by nemusel vydržet. Zároveň mu bylo sděleno, že přední část srdce vypadá, že je mrtvá, neb se ji dlouho nedostávalo okysličené krve. Při propouštění mu primář velice vážně řekl: "Pane XY, až zase ucítíte, že to na vás opět jde, obětujte tisícikorunu za taxíka a rovnou se nechte dopravit k nám. Do hodiny budete na sále a to je velice důležitý čas pro to, aby se se srdcem při infarktu začalo pracovat." ... Dnes je kamarád na druhém zákroku.