Někdy je potřeba se i poprat

Život člověku sem tam postaví do cesty nějakou tu překážku. Ta moje měla cca. dvacet let, a neměla chuť si jen povídat.

Více než pět a půl jar chodim po světě, ze kterého jsem už i něco viděl. Zažil jsem diktaturu proletariátu i diktaturu oligarchů, a teď už jen netrpělivě čekám, že ANO, bude líp. Z kamarádů z dětství se stali kamarádi středního věku a nějaké další kamarády jsem pobral cestou životem. Před pár týdny jsem potkal další "kamarády", kteří by mohli být mí synové, pokud bych se stal otcem někdy v 35.

Před pár týdny slavil kamarád narozeniny. Asi patnáct se nám sešlo v jednom sportovním klubu na kraji našeho města. Bylo veselo, zábava parádní, čepované plzeňské, domácí pálenka, kolena, tatarák a uzené na stole. Kousek od klubu je točna autobusové linky, ze které to mám 4 zastávky domů. Tak jsem si řekl, že pojedu domů posledním půlnočním spojem.

Vlezl jsem do busu a šestý smysl muže střešních let mi řekl, že problém visí ve vzduchu a chystá se spadnout. V autobuse již seděli tři mladíci s lahví vodky, kterou mezi sebou nechali kolovat, a kolovat mezi sebou nechali i pár sprostých slov. Autobus se rozjel a malíř by mohl namalovat zátiší pro čtyři pasažéry a jednoho řidiče.

Ještě jsme nedojeli ani na první zastávku a slyším: "Starý pane, tak co, už vám zavřeli klub důchodců?" Proběhlo ještě několik vět, pod které bych se v minulém režimu nepodepsal, a když jsme mířili k zastávce č. 2, a já stále nereagoval, rozhodl se jejich kápo, že se se mnou bude bavit z očí do očí ze vzdálenosti pár centimetrů. Přitom mi poprskal brýle.

Ještě před rokem jsem v sociálních službách pracoval s dětmi ohroženými životem na ulici, tak si myslím, že vím jako málokdo, co se z toho vyvine. Třetí zastávka je zastávka na znamení. Byl jsem připravený, že na domovskou čtvrtou zastávku raději dojdu pěšky. Vstal jsem a chtěl stisknout čudlík, abych dal řidiči potřebné znamení, že mám jízdy autobusem dost. Už jsem nic nestiskl.

Chlapec, kterého jiste teprve čeká náročný nástup do své první práce s vidinou velmi dalekého odchodu do důchodu mě odstrčil se slovy, že se mnou ještě neskončil. Jsem klasickým typem znameni Berana. Tentokrát jsem mu poprskal obličej z deseti centimetrů já, houknul na něj, že já ještě nezačal a odstrčil jej silou, kterou dokáže vyvinout chlap, který to má do důchodu deset let. Zpětně doma mi došlo, že jsem jej odstrčil spíše silou myšlenky.

V minulém roce mi sešroubovali právě zápěstí a já podprahově věděl, že ho touto rukou plácnout nesmím. Přeci jen šrouby úplně nezarostly do kosti, a já nechtěl ony vruty hledat pod sedačkami autobusu. I proto jsem pravou rukou sundal brýle a levou si připravil na levý hák. Cesta před i po čtvrté zastávce je plná zatáček. Takže jsem se nekontrolovaně váleli po zemi, neb jsme se nedrželi žádného madla, jen sami sebe. A to mladíkovi zachránilo zlomenou čelist. Resp. to jsem si v návalu adrenalinu, které mé tělo ještě dovede vyprodukovat, říkal. Doma, když jsem to vyprávěl rodině, mi šestý smysl, který se nikdy neplete, dal jasně najevo, že jsem štěstí měl spíš já. V autobuse byli ještě dva, kteří by se mohli zvednout a jít si pro mě. Zatím mě jen častovali slovy, která zná každý, ale každý je do světa nevypouští.

Když jsme se blížili k páté zastávce, ozval se řidič a zařval na nás, že zavolá policii. Poslední, co jsem chtěl, bylo skončit na služebně, a domů odejít s pokutou a ostudou. Kupodivu si to zřejmě myslel i mladík uličník. Pustili jsme se, vyměnili si zvýšeným hlasem posledni vulgaritu toho dne, autobus zastavil a já vystoupil.

Pátá zastávka je od mé domovské čtvrté dost vzdálená. Tak jsem měl po cestě domů čas vychladnout, srovnat tlak i tep a vyčistit brýle od slyn smíchaných s vodkou od mého nového mladého přítele a říct si, že můj aktivní život, díky nově nastupující generaci ještě neskončil.

Mladým patří svět, Rychlé šípy vpřed.