Mánie vs deprese

Paní Mojžíšová v diskuzi pod mým posledním článkem (Deprese bolí a je černá) napsala: "Zkuste někdy napsat článek (úvahu) o tom, zda to má nějaký smysl. Rozhovor se svou vlastní psychikou (nebo duší) na téma hledání rovnováhy mezi manií a depresí.." Slíbil jsem ji, že napíši. A i když to není onen rozhovor s vlastním nitrem, slib plním.

Maniodepresivní psychóza, resp. bipolární afektivní porucha, je pěkný hnus. Žijete s ní klidně dlouhá léta, aniž by jste si uvědomovali, že jste vážně nemocní. Ona je však trpělivá a jednoho dne udeří. Pokusím se laicky svými slovy popsat stavy jak mánie, tak deprese. Zjistil jsem, že mnoho lidí má s touto nemocí, a vlastně s depresemi jako takovými, bohaté zkušenosti buď osobní, nebo se ve své blízkosti s člověkem s depresí setkali. A věřte mi, že nejhorší je nevědění a nepochopení.

Mánie.. Ta mrška člověka zahltí adrenalinem, silou, výdrží a nekonečnou energií až se z ní doslova stane mrcha, která ničí, bourá a devastuje. Máte pocit, že zvládnete všechno. Nic není problém, v ničem problém nevidíte. V mánii totiž žádný problém neexistuje. Nemusíte moc spát, moc jíst, v práci se divíte, že ostatní pracují pomalu, nebo nedostatečně a slovům: "Mel bys zvolnit!" nevěříte. Vlastně si v tu chvíli ani neuvědomujete cenu peněz. V mánii můžete zničit nejen sebe totálním kolapsem organismu, ale můžete i zruinovat finančně třeba celou rodinu. Neuvažujete racionálně. Neuvažujete vůbec, máte jen pocit, že všechno zvládnete, protože jste dobří. Nevidíte možný důsledek svého počínání. Pokud si v mánii něco myslíte, tak pouze to, že děláte vše tím nejlepším způsobem. O to horší je pak propad sinusoidou z horního patra do suterénu.

Deprese.. Deprese je pecka mezi oči. Rána tak velká, že vám v hlavě rezonuje stále dokola. Pokud máte v mánii jen pocit jakési nesmrtelnosti, tak v následné depresi se smrtelnost stává více než skutečná. Jakási nepopsatelná bolest duše, neschopnost formulovat myšlenky, ale uvědomování si, že jste špatný, k ničemu a neschopný "normálního" života. Miliardy myšlenek, které nejdou uchopit, které všechny vidíte, ale nedosáhnete na ně. Skličující pocit zmaru a nemohoucnosti třeba jen vstát z postele. Dojdete až tak daleko, že se nenavidíte. Nemusí v tom být nic konkrétního. Prostě a jednoduše "já nenávidím já". Vaše duše je sklíčená a uvězněná ve vaši mysli.

Nejde konfrontovat mánii a depresi mezi sebou. Jsou to dva totálně odlišné světy. V mánii na depresi nemyslíte a v depresi mánii nenávidíte.

Má to vše smysl?.. Opět mohu hovořit jen sám za sebe. Rovnováha mezi mánií a depresí nenastane nikdy, ale dá se s tím žít i pracovat. Maximálně držím palce všem, kteří s touto nemocí bojují a jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom daleko hůře než já. Přesto si myslím, že nejdůležitější je si uvědomit, že se s člověkem děje něco neobvyklého a nebát se si o tom promluvit s odborníkem. Maniodeprese nezačne ze dne za den. Řadu let mi bylo divně. Postupně se mánie i deprese stupňovaly. Ve fázi jakéhosi klidu jejich zbraní jsem se doktorce svěřil a jsem rád, že jsem se odhodlal. Postupně jsem se propracoval k jednomu prášku "stěstí" ráno a jednomu "tlumícímu" večer a musím přiznat, že se změnilo mnohé. Mnohé mi také vysvětlil a přesně podal můj psychouš a dnes dokážu rozpoznat, že se mánie probouzí k životu a v tu chvíli jsem připraven pelášit do jeho ordinace. Díky chemii, kterou mi do hlavy dodávají léky, jsem již takřka dva roky v jakémsi klidovém stavu, resp. ona sinusouida se změnila na velmi mírnou křivku. Není to sice ono, protože bych řekl, že mám dlouhodobě mírnou depresi, ale na závěr ocituji slova svého psychiatra: "Živou vodu pro vás nemám, ale raději vás budu držet trvale v mírné depresi, než vás nechám se zničit v maniodepresi."