Kdo nepracuje, ať nejí

Již tři měsíce nechodím do práce. Válím se na zahradě a každé odpoledne čekám, až konečně někdo z rodiny přijde z práce domů.

Někdy v 18 letech jsem spadl na motorce a zlomil si zápěstí. Nějaké kůstky mi v něm špatně srostly a od té doby jsem měl v kloubu omezený pohyb. Tehdy se to moc neřešilo a nikdo mi ruku znovu nelámal a nešel jsem na žádnou operaci. Postupem let se však v zápěstí vytvořil jakýsi pakloub, až mě cca. před rokem navštívily bolesti, které překonaly i bolest zubů.

Dokráčel jsem až k tomu, že v květnu byla jedna operace a teď v září bude druhá, velká a pro moje zápěstí definitivně konečná. Celé mi jej osekají a nakonec sešroubují tak, že už s ním nikdy nepohnu.

A tak sedím tři měsíce doma. Mohu děkovat, že je teplo, že máme zahradu a nejsem omezený na pohyb v garsonce ve dvanáctém patře pod střechou v paneláku. V tomto mám obrovské štěstí.

Jenže nemohu dělat vůbec nic, a to ani kolem baráku. První dva měsíce byly bolesti stále silné. Pak ustupovaly a já se jal posekat trávník. A pak jsem dva dny zase bolestí skučel jako malé dítě. Takže převážně jen čtu, píšu komentáře do diskusí a koukám na dokumenty a sport. Chodí za mnou kamarádi, zajdeme někdy odpoledne na pivo a pak zase doma to samé.

Nikdy by mě nenapadlo, že mi bude až tak moc chybět jít do práce. Mám výhodu, že práci mimo práci neřeším. Jakmile padla, padlo pro mě i myšlení na práci. Jenže teď už dlouho nepadla a myšlenky na práci mi do mysli padají v pravidelných intervalech. A to i takové, jestli já se do té práce budu moci ještě vůbec vrátit.

V práci hodně píšu klasický rukou i třískám do klavesnice. Za tu dobu jsem se musel tolikrát podepsat, že kdybych byl roková hvězda, mám autogramy hotové až do důchodu. Jenže mi dělá dnes podpis takový problém, že někdy nevím sám, jestli ten podpis je opravdu můj. Psaní rukou mi celkově dělá obrovské problémy. Propisku musím držet až křečovitě a na papír jejím hrotem tlačím tak, až ryju do desky stolu. Na psaní se musím soustředit a pak píšu velmi pomalu.

A tak si tady tak sedím, uplacávám si v hlavě lejno myšlenkových nesmyslů, lituji se jako ukňouraná nicka, a vůbec mi nedochází, že moje litování se je totální hovadina. Protože se podívám na záznam paralympiády na plavce, který má dvě zakrnělé nohy a jen jednu ruku a připadám si najednou jako padavka. Oproti všem parasportovcům je můj brekot nad sebou samým tak smešný, že bych se vůbec nedivil, kdyby mi onen plavec s jednou rukou přišel dat facku, ať se probudím.

b