Kam s nimi?

K napsání toho to blogu mě inspiroval kolega Nožička se svým textem uveřejněným zde dne 2. 10. 2026 pod názvem: Trestní odpovědnost od 13 let? Případ ze slovenské školy dává ministru Tejcovi za pravdu

Velmi rád jsem v sociálních službách pracoval. Nejraději pak s dětmi a mladistvými. Většina z nich byla problémová a pro společnost až nebezpečná. Stále to však byly děti se vším všudy. Vyzařovala z nich "klasická dětská energie". Měli úplně stejné potřeby jako děti bezproblémové, stejné touhy, ale i stejné dětské problémy.

Ony děti však své problémy řeší jinak, než děti bezproblémové. My všichni bezproblémoví bychom na ulici dlouho nepřežili. Oni ano. A přežívají více než úspěšně. Já sám o nich ve své dospělosti vím hodně. Ale být v jejich věku a na ulici, pohořel bych. Měl jsem krásné dětství, milující rodiče. Babi s dědou na obou stranách nádhera. "Petříčku, spapej Termix, a půjdeme bruslit". I když jsem Termix nespapal, bruslit jsme šli. A nespapal jsem jej proto, protože byl zelený, pistáciový, a ten já nerad.

O našich sportovních letních táborech jsem zde psal několikrát. Tak ještě jeden příklad za všechny. Kluk 12 let, který do 4 let vyrůstal s rodiči feťáky v popelnici. Samozřejmě, že popelnice to nebyla. Ale místo, kde žil, se jí pomalu podobalo. Od mala viděl dospělé, jak to s nimi mává, když si šlehnou, od mala před ním sjetí dospělí souložil. Oni byli vulgární, náladoví, hnusní, agresivní, a on to od nich převzal jako bernou minci. Odmala viděl, že peníze se nevydělávají, ale kradou, nebo somrují.

Ve 4 letech byl KONEČNĚ rodičům odebrán a svěřen nepříbuzným pěstounům. A další problém. Pěstoun celkem v pohodě, ale podpantoflák. Pěstounka generál a se svými psychickými stavy zralá sama na léčení. Nemohli mít vlastní děti, nechtěli adopci, tak pěstounství. Možná i proto, že je státem placené. Žádná závratná suma to není, ale peníze z toho jsou.

Ten chlapec byl, ač jako maličký vyrůstal tam, kde vyrůstal, nadprůměrné inteligentní. Já sám hraju na elektrickou kytaru. Jemu pěstouni zaplatili hodiny hry na bubny a domů mu pořídili elektronickou bicí soupravu. Pěstouni jinak muzikanti nebyli. Chodil jsem k nim do rodiny pravidelně co dva týdny ve čtvrtek večer. Bral jsem svoji kytaru a kombo, on zapojil bubny a od šesti večer do osmi jsme jeli jako stáří rockeři. Samozřejmě přeháním. Prostě jsme se vyblbli.

Ten klučina má zároveň rád filmy jako Matrix, Star Wars, Star Trek, které mám rád i já a dokázali jsme se o jednotlivých dílech i scénách bavit stále dokola. Mám rád i sérii John Wick. Ale tam jsem u něj už zpozorněl. Zabíjení, střelbu rovnou do hlavy a umírání doslova v přímém přenosu až nelidsky hltal.

Chlapec byl více než problémový. Škola mu šla sama od sebe, a ani se moc nemusel učit a snažit.. Ale byl to, pro jiné lidi, "zmetek". Zmetek bez citů, bez empatie. Jednou jsme na letním táboře byli na venkovním bazénu a on si tam škaredě rozsekl kotník až na kost. Ten kluk ani jednou neuronil slzu. V nemocnici ani nešpitl, ale ptal se doktora, jestli se může dívat, jak mu ránu sešívá. Druhý den jel domů. Od odpoledne až do dopoledne následujícího dne odmítal prášek proti bolesti.

Musím podotknout, že onen chlapec byl až patologicky problémový. Na sportovním táboře měl kolem sebe problémových dalších 14 kluků, a všichni do jednoho jej nenáviděli. Proti němu však byli ostatní v pohodě.

Pokud jel na tábor on, potřebovali jsme ještě jednoho vedoucího. Chlapec byl tak problémový, že nemohl být s ostatními na pokoji. Nedopadlo by to dobře. Takže jsem jej dostal na starosti já celých 24 hodin. Byl jsem s ním na pokoji. A když ten chlapec dostal záchvat, měli jsme tři dospělí chlapi co dělat, ať jej uklidníme. On byl tehdy schopen vzít do ruky nůžky, cokoli ostrého, a prvnímu ve své blízkosti je vrazit do zad. Nebudu lhát. Tehdy jsem jej se svými sty kg zalehl a doufal, že se kolegové postarají o vše ostatní. Nehledě na to, že když to viděli ostatní kluci, měli jsme pak jó co dělat, ať je dostaneme zpět do klidu.

Toho kluka jsem měl přesto vážně rád. Pokud se mu někdo věnoval a dal mu jasně najevo, že se s ním může bavit o čemkoli, aby jej následně neodsoudil, nebo potrestal, byl zlatý. Na druhou stranu byl nevyzpytatelný a nemohli jste si být jistí, že neudělá hroznou pakárnu během vteřiny. Proto i ten dvacetičtyřhodinový dozor nad ním.

A teď vážně... Kam toho kluka zařadit? Mohl by být možná v pohodě, kdyby vyrůstal jinde, včetně péče pěstounů. Ale, zase, ti pěstouni dělali vše možné i nemožné a vážně se snažili. Já však říkám, že tito pěstouni tohoto kluka vůbec neměli dostat k výchově. Ale co jiného? Zavřít jej preventivně do ústavu?

A tady narazíme na největší problém. Troufnu si tvrdit, že ten chlapec skončí buď jako vrah, nebo jako velký problém společnosti.

Ovšem ta hranice pro jeho odsouzení je kde? Už teď jej někam zavřít, protože to je budoucí potencionální zlo, nebo se mu věnovat? A kdo se mu věnovat bude? A to dlouhodobě? Na to neexistuje žádný grant. Kdo by to zadarmo dělal?

Závěrem jedna věta, která mě v sociální práci s problémovou mládeži odzbrojila: "Má kde spát a co jíst? Pak se do toho, pane Buriane, nemontujte."

Co víc si přát. Dítě má kde spát a co žrát. Paráda!