Je mi jedno, kdo nás osvobodil

K napsání tohoto textu mě inspiroval kolega Filip Vracovský svým článkem ze dne 8.4.2025, uveřejným v čase 19:49 pod názvem Osvobození, neosvobození? Zachráněni...

Titulek zase tak úplně neodpovídá textu níže. Kdo nás osvobodil mi jedno určitě není. Ale snad pochopíte, jak vše mysllím. Osobně jsem žádnou válku nezažil a sám jsem se narodil 24 let po druhé světové. Takže osobně o osvobození vím prd.

Co vím, tak je převážně z vyprávění prarodičů a hlavně z literatury. Mé myšlenky mohou být vzdálené od těch, kteří osvobozování naší vlasti zažili na vlastní kůži. Jenže kolik takových ještě je.

U nás na Hrabyni (mezi Opavou a Ostravou) stojí mnoho let památník Ostravsko - opavské operace. Hrabyně je na kopci a je z ní vidět jak Opava, tak Ostrava. Za totáče jsme tam se školou (základní, na střední už ne) každý rok museli jezdit na oslavu osvobození a vojáci tam skládali přísahu. Neměl jsem to rád. Jednak to bylo povinné a pak jsem neměl rád "horor", který se tam pokaždé promítal jako film, kdy průzkumníka Kubiceho nejdříve nemečtí vojáci mučili, a pak jej ukrižovali na vrata statku. Ten mladý muž měl 22 let.
20.4. se narodil můj otec. 20.4. se narodil i Hitler. Samozřejmě shoda náhod. Otec si datum narození určitě nezvolil. Ale někdy jsme si z něj, kvůli té shodě, dělali srandu. 22.4. bylo osvobozeno mé rodné město Opava. Naše město bylo nejzničenějším městem celého Československa. Při osvobozování zahynulo více než 2000 vojáků a byly zničeny stovky domů.

Ostravsko - opavská operace trvala od 10.3. do 5.5. a padlo v ní něco kolem 130.000 vojáků na obou stranách. Dost velké číslo na necelé dva měsíce bojů. Paradoxní je, že nás sice osvobodila Sovětská armáda, té však vévodil ukrajinský front s přispěním ČŠ jednotek. Jejich průlom obrannou linií wehrmachtu měl usnadnit dalšímu ukrajinskému frontu, společně s běloruským, snadnější cestu na Berlín. A boje to byly pořádné.

Co to pro mě znamená? Od východu k nám přišla Rudá armáda. Společně s ní bojovaly i československé jednotky. Rudá armáda vstoupila do mého města a společně s dalšími jej osvobodila. Úplně stejně, jako americká armáda vstoupila do Plzně, kterou osvobodila.

Děda mi vyprávěl, jak vojákům Rudé armády doslova čouhala sláma z bot. Byli to mladí muži, mnohdy ze zaostalých koutů Sovětského svazu, ale i zaostalých koutů Ukrajiny, kteří se s dlážděnými cestami poprvé setkali dál na východ v civilizovanější Evropě. Někteří ani neznali hodinky a brali domů vše, co jim přišlo pod ruku a co tehdy považovali za zázrak techniky. Zřejmě velký rozdíl proti americké armádě, ve které znali i žvýkačky. Tímto to nechci jakkoli zlehčovat.

Ti kluci si prošli peklem. Jak na východě, tak na západě. Vůbec nemáme ponětí, jak strádali, jak místy bojovali o holý život, jaký měli strach. Jak spali v zavšivených a někdy i promrzlých zákopech, kdy se celé týdny nemohli ani osprchovat. Co osprchovat, umýt si alespoň ruce a hubu teplou vodou s mýdlem. Měli hlad a vůbec si neumíme představit, čím celkově si museli projít. Nekonečný kravál dělostřelectva, nad hlavami bombardéry a žádná jistota, že se dožijou následujícího dne. Nechtěl bych v těchto jejich dnech být jejich psychologem, nebo kaplanem.

Co říct závěrem. Mé město osvobodila Rudá armáda. To, co Sověti po válce předvedli s celým východním blokem, s tím nemá osvobození mého města nic společného. To je následně přerozdělení moci vítěznými mocnostmi. Plzeň osvobodila armáda americká. Žít celý život v Plzni, psal bych o Američanech to stejné. To, že Američané nemohli dojít do Prahy, není můj problém. Není to ani problém těch vojáků a byvatel Československa. To je problém politiků té doby a to, stejně jako dnes, neovlivníme. Na to jsme moc malí páni. Stejně tak byli malí paní ti kluci, kteří bojovali a umirali jen proto, protože je do toho boje někdo poslal a oni museli.