Ghetto trochu jinak

O ghettech koluje plno mýtů a zkreslených představ. Tak dovolte pár odstavců od někoho, kdo tam párkrát byl a kdo si tam často i kávu dal.

Sakra, zase to bude dlouhé.

Kdysi dávno jsem si říkal, že ghetto neni místem, kam by člověk dobrovolně vstoupil. Říkáte si, že je to koncentrace samých lemplů, příživníků žijících na okraji společnosti, feťáků i těch, co jen zneužívají sociální dávky. Navíc jdete do prostředí, kde mohou být vši, svrab a štěnice velké jako esesácké helmy. Na výše popsaném je mnoho pravdy, ale...

... Ghetto není jen vyloučená lokalita. Je to místo plné života a možná byste se divili, jak podobného života tomu vašemu. Žijí tam lidé stejní jako my všichni ostatni.

Ghetto také nejsou jen osady, sídliště, či sociální bubliny na okraji města plné nepřizpůsobivých. Za ghetto se může označit i větší barák klidně v centru města, kde na pár metrech čtverečních žijí rodiny s tolika členy, že si vůbec nedokážete představit, že se tak žít dá. I toto je mnohdy nedílnou součástí sociálního businessu. A nutno podotknout, že výnosného businessu. Nejednou jsem si říkal, že být "svině", koupím někde na vesnici blízko města polorozpadlý barák a začnu stát dojit jako dojička v kravíně. Dnešní systém sociálních dávek je nastaven tak, že sociálně slabé rodině dáte nájem za byt 2+1 v hrozných podmínkách ve výši takové, jako byste pronajímali stejný byt v nové zástavbě s vlastním parkovacím místem, a jen čekáte, až vám na účet dorazí peníze. Jisté peníze. Nikdo se nezajímá o to, jak onen byt vypadá. Doufám, že se to brzy změní a jakékoli vládě, i tě současné, vzdám hlubokou poklonu.

Dům s pěti bytovými jednotkami, kde na pár desítkách metrů čtverečních dohromady žije tolik lidí jako by všichni žili v obrovském paneláku, to už je pěkný sociální kšeft. Zvlášť, když pak ještě od každého člena domácnosti inkasujete částku za to či ono. Možná si ani nepřejte vědět za co vsechno. Pokud ještě navíc majitel ubytovny zneužije své podnájemníky k černé práci za minimum černých peněz na jiných svých zakázkách, je za vodou tak, že i nějakého nového Mercedesa a bawko každý den zaparkuje před svůj barák, který mu nedávno komplet opravili jeho "nájemníci".

Do takových zařízení jsem nejednou musel při výkonu své práce vstoupit. Železné dveře jedné ubytovny, které značily vstup do prostor, kam by se člověk normálně štítil vstoupit, tak ty jsem otevíral nohou. Prostě jsem je rozkopnul. Pokaždé. Zámek v nich stejně již dlouho nebyl. Prošel jsem něco jako dvorem, kde bylo snad úplně vše. Hromady odpadků i toho, o čem jsem vůbec netušil, co to může být. Všude plno uřvaných děti, které si dělaly co chtěly. V oné ubytovně žily na jedné kupě rodiny, které si opovržení snad i zasloužily, ale byly tam i rodiny, které by si zasloužily důstojnější bydlení. Jen na něj prostě nedosáhly z toho, či onoho důvodu. Předsudky pronajímatelů, kauce, kterou nebyli schopni dát dohromady, nedůvěra... to vše jim nedávalo možnost na lepší bydlení.

Prošel jsem tedy něčím, co jen zdaleka připomínalo dvůr. Následně pak schodištěm, kde dřevěná okna dávno proletěla komínem a chodbou, kde každé druhé vstupní dveře nesly známky násilného vniknutí. Majitelé zřejmě pravidelně ztráceli klíče. A světe div se, byly tam i rodiny, které fungovaly jako všechny jiné.

Ty rodiny neměly moc peněz. Ale fungovaly. Otec od rodiny neměl práci, ale snažil se alespoň nějaké chechtáky, v rámci místních možností, na brigádách vydělat. Samozřejmou součástí jejich života je, že matka je automaticky doma a stará se o domácnost. Věřte, že ať jsem na to měl jakýkoli názor, respektoval jsem to. Matka pluku se starala o domácnost, kde sice byly zdi plné plísně, ale zároveň bylo všude uklizeno a v rámci možnosti čisto. Říkejte si co chcete, ale jakmile jsem na stole viděl bílou háčkovanou dečku, kafe jsem si s nimi dal vždy.

Co mě hned od počátku překvapovalo, že v těchto rodinách bylo každý den navařeno. Někdy možná navařeno z toho, co dům dal a já si nebyl jist, že dům dal přesně to, co bych chtěl ochutnat. Ale zase. Matka i otec měli velkou snahu se o rodinu postarat. Toho jsem si moc cenil a oni byli nadšení, že si jich cením. Oslovení "pán sociální, dejte si s námi", už nikdy z hlavy nevymažu. Ale kafe, jsem si s nimi dal téměř vždy. I pro ně to byl rituál a oni vždy ocenili, že pán sociální s nimi dokáže posedět, pokecat, a hlavně nepoučovat. Poučování měli plné zuby. Pokud tedy zuby ještě nějaké měli.

A víte co je pro mě možná až divné? Vždy jsem se před bytem v každé ubytovně automaticky zul a boty nechal na chodbě. Nikdy se mi nestalo, že by mi boty někdo ukradl, nobo, že bych v nich měl nablito či napliváno, nebo snad nakáleno. Boty mi ukradli jen u kamaráda v pětiposchoďové bytovce plné "slušných rodin". Domů jsem tehdy šel v kamarádových keckách o číslo menších. Dodnes cítím paty a palce.

Před několika lety, na jednom akreditačním školení, které jsem si zaplatil ze svého, jsem slyšel mantru, které jsem se držel po zbytek mé práce v sociální oblasti: "Pomůžu ti, aby sis uměl pomoct sám. Dám ti klidně sto šancí, aby sis uvědomil, jak žít jinak. Pokud však budu stále jen dokola řešit za tebe tvé průsery bez tvé aktivní účasti, natrvalo tě opustím." Já si k tomu dodal známé: "nemám čas, ztrácet čas."

Na co si nejvíce pamatuji v souvislosti s jakýmkoli ghettem... Chlapec, kterému základka šla sama od sebe se mi jednou na táboře svěřil, že když jde ráno na tříkilometrovou cestu do školy, tak na něj ghetto z oken volá, kam jako jde, že našinec v tuto dobu vstává jen za účelem toalety a cigára v okně. Nikdy z našeho tábora nechtěl domů a plakal. Končil tehdy základní školu a jeho sociální bublina brala jako slabost, že se chce vzdělávat dál a on měl ve všem chaos. Byl to nadaný muzikant. S využitím všech známých (a je třeba říct, že to je velká chyba jak nás, tak systému, protože vše dopadlo dobře jen přes známé a známe známých) jsme mu sehnali místo na církevní střední škole s hudebním zaměřením s internátem. Taková malá církevní konzervatoř. Nejsem věřící, ale ředitel oné církevní školy má můj obrovský respekt a uznání. Setkal jsem se tehdy se supr chlapem, který má ve školství své místo.

Jestli mě něco moc mrzí, pak to, že jsem s koncem mé práce v sociálních službách se svými klienty ztratil kontakt a netuším, jak si dnes vedou. Je to však i tím, že jsem nikdy nechtěl, aby o mém soukromém životě cokoli věděli. Maximálně jsem se snažil oddělit svůj pracovní život od soukromého. Netuším, jestli je to tak správně, ale bylo to součástí mé duševní očisty. Ty děti a mladistvé jsem měl moc rád a udělal jsem pro ně mnohé. Když potřebovali, pracoval jsem klidně mimo pracovní dobu bez nároku na presčas. Stejně tak víkendy. Jen jsem měl v sobě zafixováno, že jistému mamonu nekonečné dobrosrdečnosti a pomoci nesmím podlehnout. Nejednoho pracovníka v sociálních službách to semlelo. Místy to jsou neskutečně emoce, které jdou velmi těžce ukočírovat. Být součástí odebírání dítěte z rodiny je tak hnusný a emočně náročný zážitek, že by jednomu ani půl roku dovolené na zotavenou nestačilo. A stejně ani pak se toho nezbavíte. Vlastně nikdy už se toho nezbavíte.

I svůj účet na Facebooku nemám vedený dle mého jména a vybírám si tam obezřetně všechny přátele. Zažil jsem kolegyně, které ke svým klientům měly hodně blízko, prozradily jim ze svého soukromí více než dost, a pak prožily nejednu bezesnou noc. Znám i kolegyně, které se z přemíry citů, které neuměly ukočírovat, sesypaly. I taková je sociální práce.

Pokud pracujete s problémovými spoluobčany, musíte se chránit jak to jen jde. Jinak vás tato práce vyždímá a sežere. A to já mohu mluvit o štěstí, že jsem nepracoval v hospici a domovech s paliativní péči. Znovu opakuji, zaměstnanců v těchto službách si vážím víc, než kdejakého úspěšného manažera. Byl jsem tam na praxi a jednou na vlastní žádost na dva měsíce. Za ty dva měsíce jsem byl v háji a nechápal, jak to tam ty holky, slečny a paní dávají. Zlatem by měly být placeny!

Chodil jsem do ghett, a když jsem si časem na to zvykl, a obyvatelé oněch ghett si zvykli na mě, neměli jsem spolu sebemenší problém. I v ghettech žijí lidé. Stejní lidé jako vy. Neměli v životě štěstí? Nebo už jejich start do života je k tomuto životu předurčoval? Kdo ví.