Klobouk dolu pred vsemi lidi pracujicimi v sektoru peče a výchovy. Odměnou pro ně nejsou platy, ale pocit, že jsou k něčemu. Ne o každé profesi se tohle dá sdělit.

Marku, tu profesí jsem opustil kvůli každoroční nejistotě, jestli budu mít následující rok práci. Covid nás položil definitivně. Peníze jsem moc neřešil. Umím si přivydělat jinak. Kvůli té existenční nejistotě, penězům, a neskutečnému papírování lidé odcházejí. Další jsou jednoduše vyhořelí, protože v této profesi to přijde lusknutím prstů.

Díky 👍

Uvedené blogy jsem nečetla, Váš text je neuvěřitelně lidský. Třeba si to někdější dívenka přečte nebo se jí někdo zmíní. Moc bych Vám to přála

Děkuji moc.👍

Psal jsem níže. Řekl bych, že nepřečte. Ale to vůbec nevadí. Dnes to je jistě vážená paní, která mluví Španělsky jako svým rodným jazykem, a jak jsem měl cest s ní strávit 36h v autobuse a povídat si sní, tak věřím, že to je dnes úspěšná mladá paní se svoji milující rodinou. Alespoň já tomu věřím.

Bezva článek.

Děkuji.

Petře, už je to doba co jsi psal na tohle téma - hlavně o těch táborech. Uvízlo mi to trvale v paměti. Máš můj velký respekt

Moc děkuji, Viléme. Nějaký rok už v tom kolotoči nejsem. Tento rok mi to vážně začalo chybět. Příští rok si vezmu dovolenou a jedu

Ono co se týče dětí, tak osobně si připadám jako když chodím po laně se zavázanýma očima a navíc to lano sem tam ještě uhýbá nebo přímo končí. Prostě totální otazník a žádná jistota, co je dobře a co je špatně. Jenom ta láska, respekt a ochota naslouchat je snad jistá. Vlastně nemám jasno ani ohledně konkrétního modelu, kdy rodiče docepují své dítě až na vrchol světového sportovního nebe, kde dosáhne nejvyššího grálu, dle dané disciplíny, a pro mne je otázka, zda je ten mladý šampion jako člověk šťastný nebo jak to je. Jak píšu, samé otazníky...

Výborná reakce

Děkuji, vážím si toho 👍

Mám fakt rád odžitý blogy. Na rozdíl od paní Kovářové, nebo Urbana je v tomhle člověk. Karma.

Děkuji Filipe. Pěkný víkend.

Kdysi jsem ve školství pracovala. Máte pravdu v tom, že malý agresor byl vždycky "děsně svalnatej", ale jen do doby, než byl např. usměrněn pohlavkem (byla jsem ve školství ještě v době, kdy se to sice nesmělo, ale u grázlíků se to vcelku tolerovalo). To se grázlík doslova sesypal a řval, jak kdyby mu trhali nohu nebo natahovali na skřipec. Ale ubližovat ostatním, na to byl pašák.

Zajímavý příběh. Nejsem v této problematice zrovna zběhlý a ani jsem nepřemýšlel o tom, jak vypadá střídává péče, pokud rodiče od sebe žijí značně vzdáleni... Přesnější je říci, že by mě nenapadlo, že by v té době náš soud na vámi popisovanou variantu přistoupil. Skoro bych si proto myslel, že to musel být soud španělský.

Budu vám ale především přát, aby se vám ta tehdejší malá slečna ozvala.

Děkuji. Slečna už se asi neozve. Ale to nevadí. Určitě žije pochodovým životem 👍