Děti v pasti

Zaujaly mě zde dva články ohledně dětí, jejich výchovy a traumat, které zažívají rozchodem a rozvodem rodičů.

Jsou to články paní Kovařové (publikován zde 20. 08. 2026 pod názvem: Jak vyrábíme traumatizované děti) a článek pana Urbana (publikován zde 20. 08. 2026 pod názvem: Jak vyrábíme traumatizované děti, aneb Hraběcí rady jedné senátorky). Omlouvám se, ale nejde mi vložit na oba články přímé odkazy. Asi začínám být senil.

Nebudu rozebírat oba texty. Tam ať si udělá obrázek každý sám. O traumatizovaných dětech se však moc nehovoří. Přesto jich je ve společnosti spousta a společnost to bere nějak jako samozřejmý stav věci.

Byl jsem u odebírání dětí matce alkoholičce. Byl jsem přítomen, když si policie se sociálku přijela pro teenagera rovnou do školy a ten se pocůral a pokálel strachy. Jinak to byl strůjce šikany toho nejhrubšího zrna a ten, kterého se obávalo široké dětské okolí. Byl jsem u toho, když za námi přišla šestnáctiletá slečna, že se necítí doma bezpečně a my ji do večera sháněli místo kam bychom ji mohli umístit, než se situace vyřeší. Tehdy nám vyšel vstříc Klokánek, kam jsme ji v deset večer převezli. A mohl bych pokračovat.

Možná se budu opakovat. Pořádali jsme pro tyto děti týdenní letní tábory. Pokaždé, když tábor končil, se pár děti rozbrečelo, že nechtějí domů. Neuměli to přesně pojmenovat, ale nechtěli se zpět vrátit do stresů, které doma zažívají.

Snad poprvé v životě se setkali s tím, že se jim dospělí věnují, že mohou s dospělým jednat na rovinu a že můžou používat sem tam i sprostá slova. Když se některý kluk, při stavbě dřevěného "bunkru" praštil kladívkem do prstu a zařval na celý les ku.va, bylo to tak samozřejmě, jako východ i západ slunce. Já, když se doma jebnu do ruky kladívkem, nevyslovím jiné slovo.

Za všechna jejich traumata mohou rodiče, popř. ti, kteří je vychovávají. Dítě potřebuje někomu věřit. Potřebuje se schovat za nějakou sukni, nebo cítit, že táta je tady pro něj. Dítě neumí být samostatné. Navíc, než dospěje a začne se stavět na vlastní nohy, kdy mu spousta věcí začne docházet, je bezbranné a kopíruje návyky dospělých, kteří jej vychovávají. A to se následně přenese do jejich dospělosti. Je jen málo dětí, které se od návyků z dětství dokáží oprostit.

Pokud jde o střídavou péči, jsem já osobně jejím odpůrcem. Hlavně pak u dětí do cca. 6 let věku. Tím však netvrdím, že nemůže fungovat.

Jeden příklad, který je starý více než 30 let, kdy střídavá péče fungovala i na vzdálenost více než 2500 km.

Začátkem devadesátých let jsem odjel na rok do Madridu. Před Vánoci jsem se vracel domů. Tam i zpět autobusem 36 hodin jedna cesta. Na nádraží v Madridu mě v šest ráno oslovila paní, která za ruku držela dvanáctiletou holčičku. Česky se mě zeptala, jestli jedu až do Prahy (já mířil až do Brna). Když zjistila, že ano, zeptala se mě, jestli bych na její dceru až do Prahy nedával pozor.

Já měl to rano v každém oku snad ještě minimálně jedno promile, protože jsem se v baru loučil se všemi, které jsem za ten rok poznal. Ne, že já se staral o malou slečnu. Ona se starala kus cesty o mě. Než jsem dostal promile na nulu, tak se mě na každé zastávce u benzinky ptala, jestli nechci kafe, vodu, bagetu... Byla úžasná a snad až moc dospělá.

V autobuse byla hromada času se spolu pobavit. Řekla mi, že její maminka je Češka a táta Španěl. Rodiče se rozvedli a paradoxně máma zůstala v Madridu a táta dostal dlouhodobou práci od španělské firmy v Praze. Ta dívenka mezi rodiči pendlovala co dva měsíce. Chodila do školy střídavě v Praze a v Madridu. A brala to jako samozřejmost. Na tátu ani na mámu neřekla nic ošklivého. Dokonce se přiznala, že jednou ročně jedou na dovolenou všichni, včetně tátovy nové české přítelkyně s nevlastním bratrem a s maminým madridským prítelem.

Dle mého názoru má přesně takto vypadat střídavá péče. Rodiče mají být srovnaní s tím, že spolu nemohou dále žít, přesto je jejich dítě na prvním místě a spolu se dokáží dohodnout. Pokud však rodiče spolu bojují i po rozvodu, dostává dítě do života neskutečně dardy, které jsou schopny jej po zbytek života ovlivňovat.

Pokud mě něco mrzí, tak to, že začátkem devadesáték jsme neměli mobilní telefony ani mailové adresy. Moc by mě zajímalo, jak dnes ta úžasná mladá slečna žije.