Daj-li mi medajli, nebo nedaj-li

Se zájmem jsem shlédl prvního ledna film Bratři a sedmého ledna dokument Útěk do Berlína. Oba na ČT.

Že se v obou případech jedná o příběh bratří Mašínů a jejich třech kamarádů, nemusím připomínat. Dlouho zastávám názor, že si všichni obdiv zaslouží, ale udělit jim státní vyznamenání, s tím mám problém. Hned v úvodu uvedu, že onen problém mám stále. Přesto bych respektoval, kdyby státní vyznamenání dostali. Jim však o nějaké vyznamenání a obdiv vůbec nešlo a nejde. Na to kašlou a pochopil jsem i tento jejich postoj.

Když jsem však dokoukal dokumen, ve kterém hovořil Josef Mašín, jeho sestra Zdena Mašínová a Milan Paumer, hodně jsem pochopil, jak vše tehdy vnímali oni a jak vše vnímám já s odstupem desítek let. Hlavně jsem se snažil pochopit jejich "výchozí pozici" a dobu, ve které se jejich příběh udál.

Otec Mašínů, nacisty mučený a popravený odbojář, jeden z úspěšných členů protinacistického odboje, důstojník armády, který chtěl bojovat proti utlačovatelům, vlastenec, hrdina. Díky němu měli Mašínové silný smysl pro svobodu, demokracii i disciplínu. Stejně tak jejich strýc, bratr matky, kterého nakonec popravili komunisté po jejich útěku. Matka, nemocná žena, kterou nacisté věznili a komunisté nechali nedůstojně "shnít" ve vězení. Ostatky matky a otce rodina nikdy nedostala k pohřbení a neví, kde jejich rodiče odpočívají. Jejich známí byli popravováni ve vykonstruovaných procesech (Dr. Horáková, Heliodor Píka a další). Sami bratři byli po válce v útlém věku vyznamenání prezidentem Benešem medailí Za chrabrost. Nebyly to děti obyčejných lidí s obyčejnými starostmi. Za války otce téměř neviděli, toho nakonec popravili, matku uvěznili a oni měli jít na převýchovu do Německa.

Věřili vysílání stanice Svobodná Evropa a její výzvě k boji v odboji. Mysleli si, že nejsou sami. Odboj však neexistoval. Do roku 48 komunistům sami věřili. A nejen oni. Následně pochopili, že nastupuje nová totalita, která jde přes mrtvoly a zničené životy jakýmkoli způsobem. Věřili, že se najde dost těch, kteří jsou ochotni se zbraní v ruce hájit demokracii, a že západ brzy sám zasáhne. I proto, když zjistili, že žádný odboj v republice není, chtěli utéct na západ a hned se zapojit do boje proti totalitnímu režimu. Chtěli jít zpět a s podporou západu bojovat. Buď jako chodci, nebo jako místní partyzánská jednotka, nebo jako součást západní armády.

Co se týká jejich vražd strážníka v Čelákovicích a ozbrojené ostrahy převozu výplat. Strážník v Čelákovicích je poznal. Ctirad věděl, že jej musí zneškodnit. Jednou už na stážnici stříleli a pak utekli, protože zpanikařili. Ctirad strážníka nepodřezal proto, že by byl brutální vrah, ale díky svému výcviku z kurzu partyzánského boje věděl, jak se tiše zbavit protivníka. Tehdy už vedli válku a podle toho tak jednali. Podle nich to bylo nezbytné a to jim věřím. Pokud by tak neučinil, byli by odhaleni.
Ozbrojená ostraha výplat vytáhla zbraň a byla připravena střílet. Museli jej zneškodnit. Myslím si, že v dokumentu Josef Mašín mluvil věrohodně a otevřeně. Neměl důvod si nic vymýšlet, přibarvovat a omlouvat se. Jak sám řekl, náma důvod se za cokoli omlouvat. Všichni jednali dle svého přesvědčení a tak to i vždy prezentovali. Ostatní zabití na útěku, to už byla opravdová válka. Tam už šlo jen o vlastní přežití. Věděli, že kdyby je dostali živé, stejně by nepřežili.

Můj závěr. Bratry Mašiny, Paumera i ostatní obdivuji za jejich odvahu a za to, že měsíc v zimě a hladoví vzdorovali po 250 km dlouhém nahánění dvěma desítkami tisíc pronásledovatelů. Neuvěřitelný vykon. Obdivuji je také za jejich vlastenectví a že chtěli s nastupující komustickou totalitou, která po čtyřicátém osmém rozjela brutální mašinérii proti vlastnímu obyvatelstvu, bojovat jako jedni z mála se zbraní v ruce. Měli svůj cíl a šli si za ním s nadlidským úsilím. Obdivuji je i za to, že se nešli na západ schovat, ale co nejdříve chtěli jít zpět do Československa jakkoli bojovat za svou vlast a za jeji svobodu. Svobodu nás všech.
Neobdivuji je za jejich naivitu, i za to, že se sebestředně hnali za svým. Také je neobdivuji za to, že krom toho, že získali zbraně a peníze a kvůli tomu i zabíjeli, neudělali nic, čím by režim ohrozili. Ohrozili nakonec jen zbytky svých rodin. Vůbec nepřemýšleli, že se západ k dané situaci může postavit bez jakékoli aktivity.