Být či nebýt. Toť otázka.

Asi trochu smutné téma, přesto si myslím, že velmi potřebné a nutné. Lidí kolem nás, kteří uvažuji nad sebevraždou, nebo ji dokonali, je mnoho.

Jen to nevidíme. A hlavně, snažíme se to vytěsnit a nevidět, neslyšet, necítit a nechápat. Snažit se to pochopit je asi to nejnepříjemnější, ale zároveň nejdůležitější.

U mě osobně spáchal suicidium kamarád z mládí, který byl úspěšný podnikatel, ale sejmuly ho tehdy automaty a následně obrovské dluhy. A pak kamarádka, která neunesla rozvod a odchod manžela k jiné.

Mám souseda, který je více než 20 let mašinfírou. Nedávno mi říkal, že snad nezná kolegu, kterému by před vlak nevstoupil sebevrah. Říkal mi, že poprvé to pro něj bylo nejhorší. Sebevraha viděl už z dálky, ale vlak na sto metrech nezastavíš. Takže, těsně před tím, než jej srazil, mu viděl přímo do očí. A ty oči byly úplně prázdné. Zlomek sekundy, který se mu nesmazatelně zapsal do mysli.

Jak chceme sebevraha soudit? A za co? Každý není silný psychicky na to, aby se sám dostal z průšvihu. Navíc nevíme, jak sebevraha formovalo dětství, co v dospělosti zažíval a kdo všechno na jeho duši zanechal nesmazatelnou negativní stopu.

Pokud se sebevrah rozhodne, je úplně jedno, jestli je bohatý, bez peněz, s milující rodinou, bez kamarádů, v postavení, které bychom mu mohli závidět. Všechno výše jmenované pro něj, v momentě rozhodnutí, nic neznamená. V momentě rozhodnutí chce už jen cítit úlevu. Sebevražda znamená konec víry sama v sebe, touhu ukončit bolest ve své duši, která je nekonečná, utéct a zbavit se trápení.