A jak to máte s pohlavím vy?

Zaujal mne článek kolegy Flégla z předešlých dnů. Nereaguju přímo na jeho text, proto nedávám ani odkaz, ale donutil mě se zamyslet nad pindíky a pipinkami.

Troufám si tvrdit, že rozdíly mezi pohlavími poznám na první dobrou. Vidím pindíka je to chlap. Vidím pipinku je to ženská. Ještě nikdy jsem neviděl naživo žádného hermafrodita, ale i to bych snad poznal na první dobrou. Nejsem lékař, nejsem žádný odborník, proto je následující text jen můj soukromý pohled na danou věc.

Jako mnoho z vás mám známé, kteří raději preferují partnerský vztah s protejškem stejného pohlaví. Ovšem pro mne tady opět platí, že dvě pipinky - dvě ženy, dva pindíci - dva muži. A také pro mě platí, že nemám nic proti tomu, aby ve společné domácnosti žily dvě pipinky, dva pindíci.

Jsem všemi deseti pro, aby měli partneři stejného pohlaví stejná práva jako hetero manželé. I pro to, aby mohli adoptovat, nebo vychovávat děti jednoho z partnerů. Ve své praxi v sociální sféře jsem se s tím setkával pravidelně a tyto rodiny mají úplně stejné radosti i starosti jako "klasická" rodina. Pokud vztah partnerů pipinek, nebo pindíků funguje, pak ani ty děti nemají v této rodině žádný problém. Pokud problém je, pak většinou pouze mezi spolužáky, kamarády a okolím, kteří mají nemístné narážky. Stejně tak, jako si dítě z bohaté rodiny dokáže utahovat a opovrhovat dítětem z rodiny sociálně slabé.

Co mi však vůbec nesedí je x desítek různých pohlaví. Dcera měla na gymplu spolužáka, který se jednou cítil jako muž, aby následně svoji identitu změnil na ženu a trval na tom, že jej budou všichni oslovovat ženským jménem. A pak najednou byl nepohlavní ono. Možná jsem se tehdy měl zeptat, jestli dle své momentální identity, chodí na chlapecký, nebo dívčí záchod. A také, jak to měl, měla, či mělo s tělesnou výchovou a šatnami na převlékání.

Ve své gesci v sociálních službách jsem měl 16ti letou slečnu, které dělala její vlastní rodina ze života malé peklo. Jednou ta slečna chodila celá v černém s výrazným černým make-upem, pak si sama ubližovala řezáním se do předloktí, aby si následně řekla, že je na holky a začala s holkami koketovat a chodit s nimi. Neměla v životě před sebou žádný hmatatelný cíl. Žila ze dne na den. Když nastoupila do své první práce na pozici prodavačky v oddělení masných výrobků v supermarketu, zakoukal se do ní starší a trochu "jednodušší" vyučený řezník, chlap jak hora, který ji následně totálně změnil život. Najednou byl na ní někdo hodný, pozorný a vážil si ji. Dnes mají spolu dvě děti a ta mladá paní září štěstím. A ten její řezník se na ní stále dívá jako na svatý obrázek. Nejsem si jist, ale o této Mladá paní jsem se zde asi na blogu již zmínil.

Každý rok na sportovním táboře jsem se setkávál s tím, jak jsou kluci, kterým rodiny nedávaly to, co rodiny dětem dávat mají, mimo realitu běžného života. Někteří byli tvrďáci a sígři, jiní naopak až přehnaně zženštilí. Co měly obě skupiny společného? Zmatek v sobě samém a útěk z reality. Měli zmatek ve svém já, který zakrývali buď přehnanou agresí a tvrďáckým vystupováním, nebo se stylizovali do něčeho, čím nejsou, a sami se presvedčovali, že jsou. V lese, v bývalé hájovně, jsme vždy na týden s kolegou klukům připravili sportovní program a nedali jim ani na okamžik vydechnout. Vždy tak první dva dny jsme slyšeli na naši adresu tolik sprostých slov, že by se i Pavel Novotný před nástupem výkonu trestu červenal. A úplně vždy se to nejpozději třetí den zlomilo. Jakákoli hra ty kluky najednou bavila a z "holčiček" se stávali kluci, kteří byli spokojeni, že konečně jako kluci fungují. I přesto, že někteří z těch kluků později na kluky přeci jen byli.

Tím samozřejmě nechci říct, že jsme s kolegou vynalezli způsob, jak na transgender. Dovedu pochopit, že někdo má v sobě zmatek ohledně vlastní identity. Stále jsem však názoru, že to je problém jedince, který by měl sám jedinec řešit odbornou cestou. Je mi jasné, že se mohou někteří cítit jako muž v ženském těle a naopak. Toto vše je odborně řešitelné. Ale pokud se někdo jeden den cítí jako muž, druhý den jako žena a třetí den jako ono, pak tvrdím, že toto už není normální stav a je potřeba tento stav řešit odborně.

Ještě jednou zdůrazním, že má slova jsou pouze mým pohledem na danou věc spojené s nemalou zkušeností práce s mládeži.