A co děti, na těch nám nezáleží?

"Ale záleží," odpoví snad každý. Jenže se tak nechováme a velice často tak ani nejednáme. Jsme dospělí a chováme se jako rozmazlené děti.

S dětmi zacházíme jako se svým majetkem a pramálo si uvědomujeme, že jsme velkými sobci, co se týká vztahu rodič - potomek. V prvé řadě nás téměř vždy zajímají hlavně naše bolístky, místo toho, abychom se oprostili od nevyřešených problémů, které máme my dospělí mezi sebou.

"Já chci,  já musím, já..." Ale co děti? Víme přesně, co vlastně chtějí ony, co doopravdy potřebují? Někdy se k vlastním dětem chováme hůř, než k domácímu zvířecímu mazlíčkovi.

A přitom dítě toho zase tak moc nepotřebuje. Ale to málo, co je pro něj důležité, je nám mnohdy vzdáleno. Pro vlastní zaslepenost nevidíme, neslyšíme. Dítě potřebuje jen mít jistotu, že existuje někdo, o koho se může opřít, ke komu se může běžet schovat a kde hledá zázemí, protože je samo ještě velmi zranitelné. Malému dítěti je úplně jedno, jestli to je prostředí plné bohatství, nebo jestli má máma s tátou hluboko do kapsy. To si začne uvědomovat až později, protože se učí od nás dospělých. My dospělí dětem vkládáme do hlav pohled na svět a na hodnoty. A pokud jsme sobci ve vztahu k dětem, naučíme je být úplně tím samým, budou z nich sobci ve vztahu k vlastním dětem.

Divíme se, že máme hodně problémových dětí v dětských domovech... Málokdo si uvědomuje, že střídavá péče dětem v útlém dětství škodí... Říkáme, že naše školství již není takové, jaké bylo, že jsou děti drzé a nevychované... Pěstounská péče je řízena spíše "náhodným" výběrem a zdaleka není dotažena do konce... (Těmto otázkám se budu věnovat podrobněji v následujících článcích.)

Problémy dospělých jsou přenášeny na dítě. Na dítě, které je stavěno do pozice, kdy mu dospělý nedává žádnou možnost výběru. Dětmi manipulujeme především podle vlastních potřeb dle vztahu, ve kterém je našim majetkem. Chceme pro něj to nejlepší, ale v hlavě mu děláme tak akorát zmatek.

Jednou z nejmarkantnějších oblastí, kde je nejlépe vidět uvažování rodičů vůči dětem, je rozvod a hlavně pak následný "souboj" o výchovu. Nikdy není vina v dítěti. Vždy to ale dítě nejvíce odnese. Rodiče se mohou nemít rádi, ale pokud se dítě stane rukojmím jednoho, či druhého, jen aby potrestal(a) svoji bývalou polovičku, pak se na dítěti dopouští újmy, jejíž následky mohou dítě provázet celý život.

Své děti milujeme, ale využíváme je k boji jako štíty, kterými chceme ranit, protože nám bylo ublíženo. Protože se maminka s tatínkem neumí povznést nad svá vlastní ega a nejsou schopni se domluvit na následné výchově, tak po sobě tak akorát házejí špínu, která však mrzačí duše jejich "milovaných" dětí.

Jsme tupci, kteří umějí kecat do fotbalu, do politiky, kteří umějí donekonečna koukat na nekonečné seriály a vždy přesně víme, co by měla virtuální hlavní hrdinka v seriálu udělat, ale ve vztahu k dětem a k odpovědnosti k nim jsme zaostalí. I na nás samotných se podepsala výchova. Jsme však dospělí. Umíme už hodnotit a vyhodnocovat. Proto jsme i schopni se zamyslet, a omezit opakování špatných rozhodnutí. Dítě tohle ještě neumí.

P.S. Samozřejmě, že se tento problém netýká všech. Těm, kteří pochopili, že to, jaké naše děti jsou a jak se k nám chovají, je jen a pouze naše práce, těm všem se hluboce klaním.