25 let je v háji a z opojné euforie zbyla jen hořká vzpomínka

Jó, to byly krásné dny, tehdy v tom devětaosmdesátém. Nadšení zavládlo mezi lidem, klíče chrastily ostošest, ruce byly holé, protože jsme hole nechali doma a jen dvěmi prsty do véčka jsme ukazovali celému světu naše nenásilné vítězství. 

Dvacet pět let brzy uteče jako voda a dnes už v té řece naděje zbyly jen vzpomínky. Vzpomínky s hořkou pachuťí promarňených let. Vzpomínky na euforii a na radost z toho, že konečně budeme svobodní. Že konečně svobodně zvolíme správce, kteří republiku budou opravdu spravovat a posouvat vpřed.

Svobodu máme velikou. Psát i říkat můžeme téměř vše. Cestovat můžeme kamkoli a podnikat můžeme jak se nám zlíbí. Jen ty správné správce se nám ne a nedaří najít. S minulostí jsme nezatočili a neodstřihli jsme všechny tehdejší vládce od moci a hlavně vlivu. Oni byli těmi, kteří přesně věděli, jak to prozatím u nás fungovalo, kde je jaký majetek a tak jim neuvěřitelně neprofesionální práce správcůch nových polistopadových umožnila začít brát tam, kde se dává.

Neuměli, nebo možná také nechtěli, jsme se zbavit těch, kteří politiku dělali předtím převážně v zájmu socialismu. K tomu všemu nám začali republiku správcovat sice vzdělání lidé, kteří však v době hluboké totality vystudovali vysoké školy, v tehdy prohnilé kapitalistické cizině, až člověka napadne, že s režimem, který tak pomlouvají, nemohli být na kordy. Ovšem začali ji správcovat stylem: "Rozdejme rychle vše a pak se uvidí, jak to dopadlo."

Privatizace, dnes nazýváná divoká, měla všechny předpoklady se stát obrovským tunelem na majetek státu. No a dle zpráv, které s ni jsou spojené, tyto předpoklady naplnila. Stát, který byl schopen být zemědělsky samostatný, najednou zaplavily pole plná něčeho, čeho se člověk nenají, ale co cpe do nádrží aut, aby si mohl pro to, čeho se nají, zajet jinam. A když už začneme myslet ekologicky, tak zaplavíme další část republiky solárními panely, abychom pak už jen sledovali kauzu za kauzou a dopláceli na ekologii miliardy a miliardy. Průmysl, kterým jsme mohli udělat díru do světa, už není, nebo není náš. Čokoládovny, které nám mohli všichni závidět, dnes také patří těm, co nám záviděli. Potraviny z ciziny mají jiné, a mnohdy horší složení, a spokojíme se s informací, že naše chuťe jsou prostě jiné. Tak to asi měla komunistická strana vliv i na naše chuťe.

No a komunisti, kteří se nikdy za nic nemluvili, se dnes šikují k novému, prý "demokratickému" ataku. Nikdy nebyli zakázáni, až na směsné výjimky se směšnými tresty nebyli nikdy pořádně souzeni, a archiv StB je přesně v takovém stavu, v jakém jej špióni mají vést a udržovat. Tedy v totálním zmatku. Výroky mladé generace komunistů, která nezažila nic z toho, co komunisté prováděli s lidmi, jsou už jen utvrzením v pocitu, že tato strana je opravdu večná. Že stále dovede, v zájmu propojení proletariátu celého světa, vymývat mozky.

Nu, máme, co jsme nechtěli, ale co jsme si zasloužili.