Záhadná nemoc simulanta

Je 20. dubna. Sedím v práci u počítače a datluji do něj. Běžná každodenní rutina, vše v normálu. Zničehonic se mi zatmí před očima, a přepadá mě neskutečná slabost. Svět kolem začíná tancovat. Se strašnou námahou roztahuji a stahuji plíce. Když omdlím, kdo bude dýchat za mě? Předkláním se a nejsem ničeho schopen. Mám pocit, jako by mi vynechávalo srdce. A to se vzápětí rozjíždí jako na poplach. Třeštím oči. Kolegové už mi podávají vodu, ale já žádnou nepotřebuji. Co se děje? V životě jsem nic takového nezažil. Čekám, kdy se úplně složím.

Po pár minutách to ale odeznívá a já se pomalu otřepávám. Dost mě to překvapilo. Ještě mi není 30 a jsem zdravý jako řípa, skoro ani nevím, co je to chřipka. Sice moc nesportuji, ale na nic netrpím, dokonce nikdy žádná zlomenina, ani žádné bolesti zad. Vlastně kecám, už dříve jsem tohle zažil. Doma mě kopla elektřina, svezla se přes ruku, trup a nohu do zěme. Tehdy se mi taky udělalo strašně špatně a přítelkyně mi zavolala sanitku. Rovnež se to samo zlepšilo, a jelikož v nemocnici nic nezjistili, poslali mě domů. Takže to nic nebude.

SPIN = Společný příjem interně nemocných

Bohužel se mýlím. Během dne se situace opakuje. Sice s menší intenzitou, zato se cítím mizerně už neustále. Co když mi nakonec opravdu něco je? Když se blíží konec pracovní doby, je to čím dál horší. Nakonec odcházím dřív směrem, kde tuším nemocnici. Každou chvíli se zastavuji a snažím se sebrat. "Kde je tu pohotovost?" ptám se vrátného. "A co vám je?" Zamyslím se a odpovídám: "Asi srdce." "Zajděte si na spin," pozoruje mě nevěřícně.

Doktorka mi dělá EKG, a poslouchá si mě. "Mátě štěstí, že mám dnes službu. Jsem totiž kardiolog." Popisuje mi, že mám zřejmě poměrně málo běžnou srdeční vadu, která však není ohrožující na životě, a lze na nějakou dobu opravit katetrizací. "Zítra ukážu vaše EKG medikům, jestli to poznají", směje se. Rychlý rozbor krve zatím ukázal, že jinak jsem v pořádku, včetně štítné žlázy. Doporučí mě na kardiologii. No potěš, říkám si. Neustále si opakuji, že ta porucha není nebezpečná. Kdysi dětská lékařka tvrdila mamince, že mám šelest na srdci, ale odborné vyšetření ukázalo, že se plete. No, možná se nepletla.

"Programátor? Ti jsou nejhorší."

22. dubna. Jedu ve vlaku. Opět to udeří a zase ustupuje. Kroutím se na sedačce v poloprázdném Pendolinu. Nikdo mě nevidí. 23. dubna. Opět ve vlaku, totéž. Tentokrát myslím, že snad nedojedu. Střídají se závratě, prudké bušení srdce, strašné brnění končetit, různé slabosti, nemožnost dýchat, a tak dokola. Po vystoupení se naštěstí situace uklidňuje. Večer nemohu usnout. Opět se to silně zhoršuje. Je mi tak špatně, že už ani nedokážu vysvětlit jak. Čeština snad ani neobsahuje slova, která by to popsala. Ani bolest, ani pálení, co to vlastně je? Nemůžu to vydržet, a jdu na pohotovost. Chce se mi řvát: udělejte se mnou něco, proboha! Probíhají vyšetření, ale nic se nenachází. "Čím se živíte?" ptá se sestra. "Dělám programátora." Ona se ušklíbne. "Takoví jsou nejhorší".

Tak zdravý, nebo nemocný?

Co tím myslela? Vrtá mi to hlavou a žádám vysvětlení. "Pořád sedíte u počítače, nemáte žádný pohyb. Co děláte, když přijdete z práce? Zase u toho sedíte. Můj syn s tím taky jednou přišel. Tak jsem ho seřvala, a už to nikdy neměl." Přijde mi neuvěřitelné, že tohle může způsobit nedostatek pohybu. No co, přidám více sportu. Je mi fajn, a jdu domů.

14. května. Není mi fajn. Teď už je pro mě utrpení skoro každý den. Nemůžu usnout a budím se ze spaní. V práci skoro nic neudělám. Zjišťuji, že nejčastěji to dělá v klidu, a většinou chvilkově pomůže malá procházka. Nosím na hrudníku elektrody a černá krabička mi monitoruje tep. Ale nenajde nic zvláštního, jen "běžnou tachykardii". Teorii o srdeční vadě už vyvrátili, takže doktorka na SPINu se mýlila. Ale co zo toho? Nejsem schopen někam dojít a normálně se bavit. Jsou dny, kdy se nemůžu postavit na nohy. Zažívám takové stavy, jako by všechny hormony byly v nějaké chemické nerovnováze, a 1000 ventilů uvnitř těla se zuřivě pouštělo a zastavovalo ve snaze najít zapomenuté správné nastavení. V hlavě silné tlaky a mravenčení. Jsem vytočený z toho, že mi doktoři neumí pomoct ani poradit. Zdá se, že to bagatelizují, ale mé pocity jsou skutečné a velmi intenzivní. Trávím čas na internetu, a hledám své příznaky. Nejvíce odpovídají srdeční choroby. Pozoruji na sobě další symptomy - fialovějící rty a nehty, kruhy pod očima, otoky dolních končetin. Doktoři to neustále odmítají.

19. června. Vracím se vlakem do Prahy. Po půlhodině jízdy přišel menší záchvat. Klasika. Běžím na záchod a cákám si vodu do obličeje. Překvapuje mě, že jsem jen tak vyskočil z kupéčka a běžel přes chodbu navzdory strašnému pocitu slabosti a bezmoci. Už ale nemůžu sedět - pekelně ve mě škube, tuhnou mi záda, mám různé bolesti ve svalech i uvnitř těla. A je to čím dál horší. Trochu pomáhá protahování na chodbičce. Všichni na mě koukají, co to dělám. Ale už to nezvládám. Nevím, co mám dělat - jestli běhat, skákat, nebo si lehnout a umřít. Na nejbližší zastávce chci vystoupit a zavolat si rychlou. Na svém smartphone hledám, ve kterém městě bude nějaká slušná nemocnice. Nakonec zatnu zuby a vydržím až do Prahy. Je půlnoc, a já klopýtám od metra k nemocnici. V ruce stále telefon, a zoufale hledám, co se mnou může být. Náhle mi probleskne myšlenka: panic attack. Záchvat paniky. Zkouším googlit, a nevěřím vlastním očím. Lidi v diskuzních fórech přožívají totéž, jako já. Také to na ně udeřilo jako blesk z čistého nebe. Taky běhají mezi specialisty, a mají negativní testy. Někteří se diagnózu dozvěděli až po mnoha letech. S tímto zjištěním se ale u mě všechno mění. Na doktory kašlu, a jdu domů. Ze svého objevu mám radost. Nic mi není, je to jen psychika. Teda, co ta ale dokáže nadělat za paseku!

Vystřízlivění

24. června. Kupodivu se všechno spravilo, jako mávnutím proutku. Stačilo jen zjistit, čím to je. Doktoři konečně mou teorii potvrzují, bez vyjímky. Cítím se dobře. 29. července. Radoval jsem se předčasně. Vracejí se tlaky v hlavě, čím dál častěji. Každodenní běhání pomáhá, ale jen omezeně, a nelze provozovat pořád. Všechno se vrací. Opět zažívám dny, kdy nemohu vstát z postele.  Na somatopsychice dostávám Neurol, funguje. Je skvělý, ale nesmím ho brát pořád. Stále mi bývá špatně, a pomalu mě to užírá. Srdeční neurózy jsou na denním pořádku. Jdu na tramvaj, opět potřebuji lékaře. Tramvaj je na mostě, škrábu se nahoru, ale kvůli záchvatu dušnosti se musím zastavit. Nahoře nemůžu stát. Dřepím a najednou se mi šíleně natlakuje hrudník. Pocit, jako by mi mělo explodovat srdce. Skoro nevidím. Tohle nemůže být mozkem. Volám si sanitku. Ta přijede, i s doktorkou. "Neměl jste v poslední době nějaké potíže?" Přikyvuju. "Psychické, že?" Kapou do mě magnézium a po těle se mi rozlévá teplo. Připadám si jako idiot.

Psychiatr diagnostikuje panickou poruchu a píše antidepresiva (SSRI). Nechávám to v šuplíku a vyhledávám terapeutku. Nezdá se, že by mi řekla něco nového či zajímavého, ale kupdivu problémy ustupují. Už po třech sezeních léčbu ukončuji. Prozatím jsem v pohodě, až do dneška. Vyvázl jsem z toho velmi dobře, většina lidí se s tím trápí několik let. Ta ženská mě naučila jednoduchou věc - musím dělat prostě to, co chci, po čem toužím. Ani jsem nevěděl, že to vlastně nedělám. Někteří z nás v sobě potlačují negativní emoce. A ty se pak přesouvají do somatické oblasti jako tělesné problémy, klidně až po dlouhé době. Vazba je prakticky neviditelná.

Jsem snad blázen?

Ne, nejsem. Ani nejsem simulant, ani přecitlivělý. Vlastně řada lidí kolem má mnoho psychických potíží, aniž o tom ví, nebo si to přizná. Mám nastudovanou spoustu materiálu, přečetl jsem dvě knihy o úzkostných poruchách. Otevřelo mi to oči. Už rozumím skutečnému významu hypochondrie - takovým lidem se nemůžeme smát. Taky už vím, že placebo efekt není jen tak nějaký výmysl. A když uvěříte, že jste nemocní, můžete z toho opravdu onemocnět. Psychice se dá připsat mnohem více vlivu, než jsou i doktoři ochotni uznat. Podle statistik 15% pacientů na kardiologii má ve skutečnosti jen některý druh úzkostné poruchy. Přítelkyně dlouhodobě běhá mezi gynekologem a urologem, neustále ji trápí bolesti v podbřišku. A náhodou jí to dělá pokaždé, když jedeme do zahraničí. Její kamarádka trpí agorafobií. Ale kolik dalších fóbií mají lidé kolem! A kolik lidí má bolesti v zádech? Doktoři jim dávají obstřiky, a měli by spíš zkusit nějaký benzodiazepin. V těle probíhají nějaké změny pořád, a za mnoho z nich mohou sympatikus a parasympatikus. Jak mocná čarodějka je ta psychika!